Dovolte, abych se představil. Slyším na jméno Art nebo Artík a jsem čistokrevný hafling.
Plemeno Haflinger patří mezi malé horské koně a pochází z Alp. První můj prapředek se narodil ve vesničce Schluderns v roce 1874, ale plemeno se jmenuje podle obce Hafling u Merána. V těchto horách nebylo pro koně snadné žít, ale mí předkové to zvládli. Po nich jsem zdědil odvážnost, samostatné rozhodování a vlastní názor na věc (někteří tomu říkají paličatost). Horští koně jako já mívají dobré zdraví i šanci prožít delší život než jiná plemena. Mám silné tělo a tvrdá kopyta, takže vetšinou nepotřebuji ani podkovy. Jsem nenáročný, stačí mi jen málo krmení - trochu trávy a sena. Všichni haflingové mají barvu jako já - jsou světlí, mají hustou bílou hřívu i ocas. Navíc jsme i „samočistící”. Když se vyválíme v blátě, jakmile uschneme, opadá to a zase jsme úplně čistí. Nevadí nám mírný déšť a na zimu nám naroste takový kožich, takže i když jsme celý den venku, chladno nám není.
Můj příběh
Narodil jsem se v roce 2007 kobylce Sarah u jedné hodné paní chovatelky v Šenově.
Ještě jako malé hříbátko si mě koupil sedlák z Metylovic. Ten mě naučil tahat a čtyři roky jsme spolu s druhým koněm pracovali v lese - stahovali jsme malé klády tam, kam nemohl vyjet traktor. Byla to těžká práce, ale byl jsem mladý, silný a šikovný. Šlo mi to dobře. My horští koně umíme dobře chodit mezi pařezy a kořeny.
Pak jsem se dostal k jedné moc hodné paní z Havířova. Ta měla ještě druhého haflinga, který se jmenoval Nathan. Byl to moc dobrý kamarád, na kterého nikdy nezapomenu. Sedm let jsme spolu jezdili v kočáře a vozili turisty okolo Žermanické přehrady. Tahali jsme v páru - Nathan na levé straně a já na pravé, které se taky někdy říká strana náruční.
Odtud jsem se dostal do Černé Vody, kde jsem necelé dva roky jezdil pod sedlem na vyjížďky po okolí. No a teď jsem v Olbramicích, kde jsou mými společníky Sukin a Eda.
Můj současný páneček vždycky chtěl poctivého haflinga z těžšího typu. Prostě statného univerzálního farmářského koníka. Takového, co není moc vysoký, ale přesto unese těžšího jezdce nebo náklad v soumarském sedle a sám bez pomoci utáhne vozík. Koníka se silnýma nohama, širokými kopyty a mohutnou zádí, přesto však obratného a elegantního. Takový hafling se dnes už těžko hledá, tyhle chovatelské linie zanikají. Poslední dobou chtějí v zahraničí všichni jen lehké koně pod sedlo. Proto se i v českém chovatelském klubu orientují na „dlouhonohé srnky”. Ale ať si říká kdo chce, co chce, takový být hafling nemá. My haflingové patříme na vesnici, na farmu, na pastviny. Třeba k lidem co chtějí dělat alternativní zemědělství, tam je nám nejlépe. My nejsme v jádru koníci pro křehké slečny na parkur a drezůru na jízdárně. Zvládneme to protože jsme inteligentní, ale radost nám to nedělá. K tomu byl přece vyšlechtěný sportovní pony - ale to je úplně jiné plemeno!
Co mám rád
Podrbání za ouškem, podrbání na bříšku, hřebelcování a samozřejmě žrádlo. Za žrádlo udělám cokoliv... Jsem mlsný, ale úplně bohatě mi stačí tráva a v zimě trocha sena. Když něco na chuť, tak třeba pampelišku nebo mrkvičku. Můžu jsem tam i jablíčko, ale opatrně, aby mi to nepřekyselilo žaludek. Jinak mi prosím nedávejte žádné pamlsky - žádné cukroví, žádné pečivo (ani suché rohlíky), žádné sladké ovoce, žádné zbytky ze zahrady a už vůbec ne trávu ze sekačky. Po tom všem by se mi udělalo moc špatně a mohl bych i umřít. My koně z hor jsme zvyklí, že okolo nás je více kamení než trávy, jsme na to od přírody stavění. Musíme žrát jen „chudou dietní stravu” občas zpestřenou léčivými bylinkami a u toho neustále chodit. To je náš svět a tak nám to stačí, abychom byli zdraví a dlouho živí.
Čeho se bojím
Umím chodit po silnici i když kolem mě jezdí auta. Nevadí mi cirkulárka, ani letadlo nad hlavou. Ale čeho se moc a moc bojím, to je ohňostroj - moc hluku, moc blikání a zvuky, které vy lidi ani nedokážete slyšet. Copak na silvestra, to jsem schovaný doma ve stáji. Ale nejhorší je, když to odpálí někdo jen tak večer při oslavě, když se pasu ve výběhu a nečekám to. To se pak utíkám schovat. Jenže třeba v Havířově blízko žádná stáj nebyla. Utíkal jsem přes ohradník a přes ploty, co nejdál od toho hluku. Moc škaredě jsem si přitom pořezal nohu a mám ji teď celou posešívanou. Moc to bolelo a nerad na to vzpomínám. Prosím řekněte těm nezodpovědným lidem, že nám zvířatům, co máme sluch šestkrát citlivější než vy lidé, že nám to nedělá dobře, ať to nedělají, vždyť je to zbytečná klukovina co k životu není potřeba. Chtějí, abychom vozili je, vozili jejich děti, poslouchali je na slovo a sami nás místo toho ohňostrojem zbytečně plaší a trápí...
(HF 65/63 Abu)
