...aneb víkendové portejblování bez jediného spojení...
Jsou dny, na které se těšíte už mnoho týdnů dopředu. Dny, jejichž prožití si dopředu plánujete i představujete. Dny které si značíte červenou tužkou v kalendáři. Ne jinak to bylo s dovolenou na závěr léta roku 2007.
Už opravdu dlouho jsme nikde s rodinkou nebyli. Buď nebyly peníze nebo nebyl čas, případně oboje dohromady. Ale letos to vypadalo, že se ledy prolomí a že se na několik dní urveme od běžných starostí. Začalo to nenápadnou oklikou a telefonátem s manželčinou spolužačkou, ve kterém došlo i na vzpomínky z mládí. Rychlebské hory byly totiž nádherným romantickým krajem lesů, říček, pastvin a koní, kde moje žena byla se spolužáky na Brontosaurech. Z telefonátu spolužačky vyplynulo, že tam nedávno byla na jedné koňské farmě a krom jiného, že majitel oné farmy hledá někoho, kdo by mu udělal webovou presentaci a tak si prý vzpomněla na nás. Slovo dalo slovo a výsledná dohoda zněla tak, že čas strávený za blikotajícím monitorem počítače při webmasterské činnosti směníme za čas strávený v Rychlebech. To, že se jednalo jen o tři dny přijde možná někomu k smíchu, ale bylo to tak maximum, co jsme i mohli dovolit. Prostě dobytek - ovce, králík aj.- se do auta nevejdou a dlouhodobě vám je nikdo ze sousedů nezaopatří...
Původní návrh zněl, že by jsme bydleli s majitelem v domě, případně že by domluvil luxusní, nově postavenou chatku. Ale to se mi vůbec nezamlouvalo. Bydlet v pokoji, to mám doma, na to nemusím jezdit do hor. Původně jsem uvažoval o stanu, ale nejvíc mě zaujala možnost využít postarší maringotku. Velká je dost. Tam budeme v klidu, sami, přijdeme kdy chceme, odejdeme kdy chceme. Nebudeme nikoho obtěžovat a můžeme si v případě potřeby vzít dovnitř i psy. A kdyby nám náhodou nevyšlo počasí, dalo by se tam docela obstojně existovat. Manželka a dcera se těšily, jak si zajezdí na koních, kterých měl majitel usedlosti plnou pastvinu. Já zase zkoumal mapu, kolik je v okolí zřícenin, hradů a zámků, ze kterých by se dalo vysílat a získávat body na diplom.
Domluvený termín se blížil a s ním i horentní přípravy, které zahrnovaly jak přípravu vozidla, tak tábornického vybavení i proviantu. Ve většině případů se jednalo o rutinní záležitost nacvičenou z různých jiných akcí a expedic. V maringotce byla zavedená elektřina, takže s provozem a nabíjením FT817 nebude problém. Vezmu jen jednu 7Ah gelovku, stožárek a invert-véčko na osumdesátku. Yaginy na VKV a UKV se mi vozit nechtělo a od navíc jsem si od těchto frekvencí nic významného nesliboval. Místo našeho pobytu bylo téměř ze všech stran odříznuto hradbou hor a šance dovolat se dál prakticky žádná. Kdyby něco, tak pro nějaké místní spojení vystačím s originál „gumišvindlem“.
Mezitím čas plynul a datum 3. srpna se stalo realitou. Vyzásobili jsme dobytek, naložili hafany do auta, naposledy se ohlédli a vyrazili. Předem připravený itinerář (doplněný leteckými snímky nejasných míst v mapě), dostatečná časová rezerva a úsměv na rtech byl příslibem klidného výletu. Úsměv zkysl a itinerář přestal platit hned za Litovlí, kde byla trasa uzavřena kvůli výstavbě železničního koridoru. Totéž se ještě několikrát opakovalo a bylo zřejmé, že hekticky stavěná železniční trasa Zábřeh - Olomouc je pro silniční dopravu větší překážkou, než jakou byla řeka Morava za povodní v sedumadevadesátém. Času i benzínu začalo citelně ubývat. Úsov, jako jeden ze základních záchytných bodů výletu, zůstal nedostupný. Po všemožných peripetiích jsme se dostali odkudsi zezadu do Sudkova a za Šumperkem začali šplhat přes první pásmo hor směrem na Hanušovice. Kousek nad obcí Lužná je kóta Mlýn s nadmořskou výškou 641m. Jedno z posledních míst na naší trase, odkud se dalo z mobilu síbíčkem navázat spojení na Moravu. Pak už vedla trasa údolím přes Brannou a Ramzovské sedlo do Lipové.
V Lipové jsme se měli plánovaný oběd. Znám tam místo kde výborně vaří a tak jsem po cestě dělal zbytku osádky laskominy. Když jsme se však poohlédli po známé hospůdce, krčila se v obležení trubkového lešení. Chyběla okna, fasáda otlučená - generální přestavba.
„No nic, do Jeseníku zajíždět nebudeme, ve Vápené nebo v Žulové někde vařit budou“, snažil jsem se náhradním řešením přehlušit kručení v žaludku.
Hostinec na výjezdu z Vápené sice neoplýval luxusem, ale porce byly fortené, obsluha rychlá a ceny lidové. S plným břichem člověk rád zapomene na prožité nepříjemnosti a naše trasa se krom toho už blížila k cíli. Ještě správně odbočit v Žulové, projet podél samot a domků roztroušených obcí,
...odbočit na kamenitou cestu a střecha farmy se objevila mezi stromy u potoka.
„Tak a jsme... ...tu!“, zhořklo mi poslední slovo nějak na jazyku.
Bylo to přesně tak, jak bylo nafoceno na oněch propagačních fotkách, které byly na webových stránkách. Přesně... ...až na nějaké „drobnosti“.
Původní představa, že odstavím auto co nejblíže, aby jsme měli vše potřebné po ruce, se ukázala být lichá. Na dvůr se vjet nedalo a tak jsem musel auto nechat kus cesty od domu. Těsně na okraji cesty v kopřivách, prakticky jediném volném místě, kde byla alespoň skromná šance, že další vozidlo jedoucí po cestě dokáže vyhnout. Všude jinde byly ploty těsně k cestě.
Původní idea, že si sednu před maringotkou na deku do trávy s vysílačkou a budu se kochat přírodou byla naprosto nereálná. K zregulovanému a napřímenému potoku, který tekl při okraji cesty to také nešlo - cesta byla frekventovaná a bylo by to totéž, jako se opalovat uprostřed Václaváku. Nedaleký romantický rybníček byl prozměnu obehnaný „kopavým“ drátem a porost na jeho březích udupávalo stádo strakatých krav.
Maringotka vůbec nestála opodál na travnaté loučce, jak jsem podle dostupných informací předpokládal, ale byla bezprostředně ve dvoře, přímo před domem. Rozhodně žádné soukromí. Navíc postrádala skleněnou výplň okna v průčelí i ve dveřích, takže fungovala jako dokonalý aerodynamický tunel. Schodečky ke dveřím, to by byl přílišný přepych. Místo nich tu byl jakýsi zrezivělý rošt z kusu ohrazení pro dobytek, na kterém si naši psi zaručeně zlomí nohu. Vcházení a vycházení z maringotky se patrně příliš neočekávalo. Oblast okolo ní patřila do hlídacího teritoria nevrlé feny kavkazského ovčáka, která měla právě štěňata a byla ochotna se bez přítomnosti pánečka pustit do křížku s kterýkoliv vetřelcem, pozvanou návštěvu nevyjímaje.
Nanosili jsme naše věci dovnitř našeho dočasného přístřeší. Naházeli jsme tam i oba naše psy, aby je domácí čuba neporvala, provizorně dostupnými prostředky ucpali chybějící okna a začali hospodařit. Má nálada klesla pod bod mrazu, když jsem zjistil, že uvnitř maringotky klape zdroj elektrického ohradníku a že jsme všude okolo obklíčeni neizolovanými dráty s pulzujícím nábojem desítek tisíc voltů. Natáhnout souběžně s tím drátovou anténu na KV by bylo pokusem o zlikvidování přijímače. Vztyčil jsem alespoň vertikál na CB, ale nebylo co poslouchat ani na 27MHz ani jinde. Osumdesátka byla úplně nepoužitelná pro pulzní rušení. Přitom právě od ní jsem tu nejvíce očekával a na ni spoléhal. Jako jediná byla schopná dostat se přes hory, jak na Střední Moravu, tak do Čech i do celé Evropy. Pro kratší druhy vln, kde bylo rušení nižší, zde Jeseníky tvořily zcela neprostupnou bariéru.
„Tě péro, nádhero. To jsem vlezl do pěkné pr...“, zhodnotil jsem situaci, „no zejtra zkusím natáhnout invert-véčko na nějaké loučce kousek odtud, tam to snad bude bez rušení“.
V sobotu, vybaven radiostanicí a drátovou anténou jsem vyrazil svižně do terénu - směr zřícenina Kaltenštejn, zatím co něžnější polovička i s dcerou měly dohodnuté ježdění na koních. Má cesta zamířila proti proudu potoka, pak se však odklonila a vedla dál pastvinami. Ono se vlastně ani nedalo jít jinam. Z jedné strany byly pastviny jednoho ranče z druhé strany zase pastviny druhého ranče. Z levé strany cesty elektrický ohradník, z pravé strany taky. Uprostřed zbývaly necelé tři metry vyježděné polní cesty, kde jste každé dvě minuty uskakovali ke straně. To když se tudy divoce prohnalo auto, za kterým se zdvihly oblaka prachu.
Mimoděk se mi v mysli vybavilo období, kdy byl na divokém západě vynalezený ostnatý drát a původně souvislé pozemky byly rozparcelovány neprostupnou houštinou kůlů a plotů. Až nyní jsem dokázal pochopit smutek starých kovbojů (prezentovaných v mnoha amerických filmech) a jejich nespokojenost nad „novou dobou“ a novými rančerskými praktikami. A teď jsme to měli zde! I tady bylo cítit konkurenční boj o každé stéblo trávy. A bylo oč bojovat! Dobytka bylo zjevně mnohem více, než kolik zvládala chudá pastvina uživit. Vypasená, vydupaná a vyerodovaná místa toho byla neklamným důkazem. Ale neobviňuji z toho chovatele dobytka. Ti tu žijí z ruky do huby. Na vině jsou jatka - jejich propastný rozdíl mezi cenou výkupní a tou, za kolik se ve finále objeví hovězí na pultě. Tam je jádro pudla!
Během ekononicko-enviromentálních úvah jsem pokračoval až k úpatí kopce Hradisko a točitými serpentýnami vzhůru. Na vrcholu stály zbytky hradeb a torzo mohutné věže - bergfritu. Věž byla v minulosti záměrně zničena mohutným výbuchem, aby se v jejích útrobach neskrývali nekalí živlové. Výbuch střelného prachu roztrhl věž odspodu až nahoru. Půl věže zůstalo stát, zatím co druhá polovina zdiva se sesypala z úbočí kopce. Tím se odhalil průřez vnitřním uspořádnáním věže, jak by byl narýsován na stavebním výkresu.
Když jsem se rozhlédl okolo, bylo jasné, že z této zříceniny vysílat nepůjde. Na věž se vylézt nedalo a jinde okolo byly rozesety fáborky a všude plno dětí. Skautský oddíl zde na návrší právě provozoval nějakou bojovu hru, při které bych se svou čtyřicetimetrovou anténou překážel. Sestoupil jsem proto ze zříceniny zpátky do údolí. Den byl ještě mladý, do oběda daleko. Tak jsem se vydal po červené turistické k Prudkému potoku. Pěšina kličkovala mezi keři, mlázím i úvozem. Šel jsem pomalu a prohlížel si variabilitu zeleně kolem mě. Co chvíli jsem musel uskočit, když mě míjeli nějací pestře odění turisté mávající kolem sebe trekkovými holemi nebo cyklisti na horských kolech.
„Dobrý den... Dobrý den...“, všichni se zdravili.
Trochu mi ta hustota provozu připomínala nástupiště Olomouckého hlavního nádraží v pátek ve tři odpoledne.
Kousek za nízkou bučinou byl u cesty pařez a nedaleko od něj u osamělého modřínu mraveniště. Sedl jsem si na pařez, koukal na mravence a přemýšlel. Neseděl jsem tam snad ani dvě minuty a zastavil se u mne starší muž a žena.
„Není vám dobře? Potřebujete pomoc?“, ptali se starostlivě.
„To snad vypadám tak špatně!“, divil jsem se jejich přehnané péči.
„No to ne, my jen jestli něco nepotřebujete, když tady sedíte a ostatní jsou už před vámi....“, můj pohled asi hovořil za vše a tak pár raději bez dalších slov odešel.
„Dal bych pětistovku za to, kdybych půl hodiny kolem sebe nikoho z lidí neviděl!“, vrčel jsem si pod vousy.
To se mi naštěstí splnilo i bez pětistovky na cestě zpátky, kdy jsem kličkoval lesem, jen tak podle intuice mimo vyšlapanou trasu. Docela ucaprtaný, s ramenem odřeným od popruhu vysílačky a bez jediného bodu ve staničním deníku jsem se vrátil do maringotky. Dal jsem se do vaření jídla. Vařit na starém petrolejáku, to dělám rád. O to se nenechám ošidit. To už jaksi patří ke kolorytu věci. Po obědě jsem odběhl obhlédnout, zda by se tady někde nenašla loučka se stromem, kde by se dala natáhnout drátovka. Dala - asi kilometr odtud u lesa. Zaběhl jsem pro stanici, natáhl véčko, doladil. Ale ouha, rušení 59+30dB. „Prsk, prsk, prsk...“ zase ty všudepřítomné ohradníky. Stovky nedokonale zkroucených a probíjejících spojů na kilometrech drátu dokáží své.
„Tak tady si nezavysílám ani náhodou,“ zbalil jsem aparátek i anténu definitivně zpět do chlebníku.
Večer došlo ke těžké kolizi, když místní fena málem pokousala naši Míšu, která omylem vypadla z maringotky. Dalo by se očekávat, že po takovém incidentu většina hostitelů svého psa zavře do kotce. Ale zde to nepaltilo a tak jeho fena ještě se dvěma psy zůstala volně venku, zatím co naši hafani trávili zbytek dovolené pod stolem v maringotce. Ručička manometru mé trpělivosti se pomalu blížila k červenému okraji. Normálně bych za takových okolností demonstartivně odjel. Ale tentokrát jsem nechtěl zbytečně situaci vyhrocovat. Jednak proto, že jsem si dal soukromý závazek, že se nebudu zbytečně vytáčet. Zadruhé proto, že těch pár jízd na poníkovi, co zde Týna v rámci víkendu absolvovala, pro ni byl velký zážitek. Dlouho se na to těšila a nebylo by vůči ní fér to utnout. Předstírat klid mi ale dalo hodně práce.
„Dobře, přizůsobíme tedy program“, zaujal jsem prozatím neutrální postavení.
Druhý den jsme vyrazili na větší okruh po okolí. Jednak na místa, která jsem už předtím navštívil a pak dál, už úplně jiným směrem. Na Hradisko, Jestřábí vrch a pak trasou k zatopeným lomům na Rampě. Tam byla naštěstí „normální“ krajina. Ohradníky, ploty a pastviny tu nebyly. A pokud někde, tak v rozumné míře. Koldokola louky plné žluté třezalky, stáda koní na obzoru, potůček bublající mezi stromy v údolí. Zde mít tak stan či sroubek, to by bylo. Možná by se odtud dalo vysílat, ale rádiostanici jsem sebou neměl. Jednak jsem „tolik štěstí najednou neočekával“, a navíc v našich partnerských vztazích po včerejšku už pomalu začal narůstat temný bouřkový kumulonimbus. Proto by se vysílačka mohla stát zbytečnou záminkou k hádce. Odpoledne šly holky zase prohánět koně po jízdárně a já pozvolna a nenápadně balil věci do auta. Zítra naštěstí už odjíždíme - konečně. Popravdě řečeno, už jsem se viděl za volantem...
Noc probdělá za neustávajícího prskání špatně uzemněného ohradníkového zdroje, byla nekonečně dlouhá. Petrolejový vařič jsem však ráno pumpoval zvesela. Uvařili jsme čaj, nasnídali se, rozloučili a přes Jeseník a Videlské sedlo zamířili domů, ale nikoliv nonstop. Zastavili jsme se na hodinku u západní části Slezské Harty. Pěkný kraj, málo lidí a moc pěkná příroda. Jestli z této dovolené na něco vzpomínám rád - pak právě na tuhle přehradu. Poté, co nás od ostrého slunce začala pálit kůže na krku, vydali jsme se na další cestu a po jeden a půl hodině konečně dorazili domů.
Večer jsem při vybalování mlčky bilancoval jak moc byly ty tři dny „pohody a relaxace“ úměrné těm třem mým dnům, co jsem se pachtil za počítačem. Kdybych místo této „dovolené“ vozil malotraktorem dříví z lesa, či posekal celou pastvinu motorovou sekačkou, spotřeboval bych méně benzínu než jízdou do Rychleb a ještě by za mnou bylo cosi hotového vidět.
Bylo-li mi toho všeho zapotřebí? Asi bylo. Ó jak jsem nedoceňoval krajinou kterou mám doma za humny. Lesy tu máme, pole i louky tu máme a cesty bez ohradníků. V lese je klid. Jen vzácně někoho potkáte, a když tak známého či souseda, co si jen tak odběhl na houby. Doteď jsem to nevnímal, byla to samozřejmost. Vidím, že tuze vzácná samozřejmost. Až teď se mi otevřely oči.
„Tak co, jak bylo v Rychlebech? Splnilo se očekávání?“, vítal mě po dovolené kolega v práci.
„Jo, bylo to vynikající, mohu vřele doporučit“, odvětil jsem, aniž bych dal ve tváři cokoli znát, neb přiznat prohru by znamenalo ztratit glanc...
[autor: OK2TAR]