Popis:
Švédské křesadlo vymyslel švédský armádní expert L.Fahlt jako alternativní zapalovač do drsné severské přírody. Křesadlo tvoří tyčinka ze slitiny hořčíku a ceru. Pro civilní účely se nejčastěji prodává o průměru 6,4 mm, ale k dostání je i v provedení „Army” o průměru 9,5 mm a vyjímečně i 11 mm. Pro bezpečné držení je tyčinka opatřena plastovým zakončením a nylonovým provázkem spojená s křesacím ocelovým plíškem.
I když se jedná o speciální slitinu obsahující tzv. vzácné zeminy (cer), není potřeba žádné větší opatrnosti při přepravě ani skladování, nejedná se o nebezpečné zboží. Křesadlo je schváleno mezinárodní asociací Survival Instructors Association. Jeho hlavní výhodou je, že je mechanicky i klimaticky odolné. Nevadí mu otřesy, údery ani mráz a se stoprocentní spolehlivostí křeše i za mokra. Dá se dlouhodobě skladovat i používat - jedna tyčinka vystačí podle svého průměru na rozdělání od 500 (u nejmenší) až do cca 12000 ohňů (u největší) a nahradí tak zhruba 12 ... 300 krabiček obyčejných sirek.
Existuje i provedení, kdy je křesací tyčinka vlepena po straně velké hořčíkové (magnéziové) kostky. Kostka u tohoto provedení slouží jako zásoba prvotního paliva. Nožem se z ní naškrábe hromádka vysoce hořlavých kovových pilinek, které svým hořením vytvoří velmi vysokou teplotu a jsou schopné přímo zapálit i jemné kousky dřeva. Protože je však počet křísnutí dán především objemem křesací tyčinky (která je u tohoto typu hodně tenká), poslouží křesadlo s hořčíkovou kostkou celkově na menší počet ohňů, ale v krizové situaci je o dost spolehlivější.
Použití:
Rychlým křísnutím tvrdým kovovým předmětem (hřbetem nože, kouskem plátku z pilky na železo aj.) o povrch tyčinky vznikne mohutný svazek jisker. Teplota jisker dosahuje až 3000°C, zatímco pro srovnání obyčejná zápalka má teplotu v okamžiku zažehnutí jen 1500°C. Pokud vykřesané jiskry dopadnou na hořlavý materiál způsobí jeho doutnání nebo vznícení plamenem. Plyn a hořlavé kapaliny (benzín, líh) zapaluje křesadlo na první křísnutí.
Proto ten, kdo se pohybuje v extrémních zimních podmínkách, měl by s křesadlem nosit ještě placatku technického benzínu, protože tímto způsobem lze v kritické situaci (třeba po proboření se pod led), rozdělat velký oheň během několika sekund.
K zapálení ohně bez hořlavých kapalin postačí menší množství dobře vyschlé trávy. Ideální je tzv. třtina šedavá, její vyschlá, vysoko se tyčící stébla najdete snadno i v zimě. Suchou trávu smíchejte s nějakými jemnými kousky dřeva, např. suchými březovými nebo smrkovými větvičkami, březovou kůrou nebo jiným snadno hořlavým materiálem. Osvědčilo se křesat i do hromádky suchého chmýří z bodláků. Chmýří hoří velmi prudce, ale jen krátce a proto k němu vždy musíte přidat trochu suché trávy nebo jemně nadrobenou březovou kůru, jinak zpočátku velý oheň rychle uhasne. Z nepřírodních materiálů velmi dobře chytá chomáč vaty, toaletní papír, naškrábaný ubrousek, papírový kapesníček nebo plstnaté chomáče prachu, které najdete na dně kapes bavlněných oděvů. Vše však musí být vždy perfektně suché. Nekřešte zvysoka, ale tak, že se spodní konec šikmo skloněné tyčinky prakticky dotýká předmětu, který chcete zapálit nebo je nanejvýš centimetr nad ním. Pokud materiál od jiskry nevzplane hned plamenem a pouze doutná (ve vlhkém počasí častější případ), je zapotřebí ho opatrně (stálým jemným „fukem”) rozfoukat. Pokud zbyl v ohništi z předchozího dne nějaký suchý kousek dřeveného uhlí, můžete to zkusit s ním. Kupodivu i uhlík dokážou jiskry křesadla snadno zapálit. Vyberte si uhlík (nebo konec ohořelého klacku) dobře vypálený, lehký, drobivý, pokrytý jakoby chloupky. Vykřesaná jiskra na uhlíku zažehne malý oranžově doutnající bod, který lze během chvilky rozfoukat tak, že se celý uhlík rozhoří. Obložte jej dalšími několíka uhlíky a pokračujte ve foukání. Zachvíli z nich budete mít výhřevnou žhnoucí výheň. Pak už stačí na žhavé uhlíky přiložit šišky nebo nové dřevo a objeví se první plameny.
Slyšel jsem, že nože od některých firem jiskry z firesteelu nekřešou, že je to prý nějaká divná ocel. Jenže u švédského křesadla nezáleží na chemickém složení oceli nože. Tyčinka křeše i o nekovové materiály - o sklo, kámen, keramiku. Záleží však na tvaru a tvrdosti hrany která křes provádí. Prvek cer, který tyčinka křesadla obsahuje, má tu zvláštní vlastnost, že na vzduchu začíná hořet už při +70°C. Pro vznik jiskry je zapotřebí „odškrábnout” z tyčinky lehkou tenkou „třísku”, ale tak, aby se při odškrabávání třením dostatečně zahřála. Tříska cerové slitiny pak začne samovolně hořet, při letu vzduchem se rozdmýchá a vznikne z ní velká žhavá jiskra. Zde mohou nastat dvě základní chyby. Může se stát, že když budete křesat hranou, která má velmi ostrý úhel (břit nože), odškrábnete sice třísku kovu, ale příliš kvalitní řez samotnou třísku dostatečně nezahřeje a jiskra nevzplane, výsledkem budou jen hrubé nadrobené piliny. Pak nezbývá, než nůž naklonit trochu negativně - asi jako když chcete „mazat” ne „krájet”, aby se tření zvětšilo. Jiný problém je, že některé nože mají sice tvrdé ostří, ale měkký hřbet kterým se má křesat. Nebo jsou celé z nekvalitního materiálu a příliš měkké (zejména některé nerezové). Pokud budete křesat o firesteel takovým měkkým nástrojem, výsledek bude vždy špatný - jiskry řídké nebo žádné. Takže i v tomto případě platí základní pravidlo zálesáka - když chcete v přírodě cokoli podnikat, musíte mít v první řadě kvalitní nůž!
Ač se mnohým zdá použití křesadla jaksi primitivní a možná pomalé, opak je pravdou. Troud a jemné palivo na podpal musíte totiž připravit vždy, i když budete chtít oheň zapalovat sirkou nebo plynovým zapalovačem. Kdo si zvykl křesadlo používat a umí s ním pracovat, dá mi zapravdu, že při správně připraveném materiálu na podpal je křesadlo stejně rychlé nebo dokonce rychlejší než obyčejné zápalky a určitě méně choulostivé. Když už jsme u toho - mnoho lidí kromě klasických zápalek upřednostňuje zapalovač. Jenže rádi zapomínáme, že je to složitá a choulostivá věc. Když zapalovač zamrzne, dojde plyn nebo se ulomí křesací kamínek či nějaká plastová součástka, je nám rázem k ničemu. Prostě čím více součástí, tím vyšší procento pravděpodobnosti fatální poruchy. Dokonalost firesteelu je právě v jeho jednoduchosti.
Údržba:
Hořčíkové slitiny obecně nemají příliš rády dlouhodobé uskladnění ve vlhku v přítomnosti alkalických látek nebo sloučenin kadmia. V takovém případě materiál může hloubkově mezikrystalicky korodovat a postupně se mění na šedý prášek. Nezapomínejte proto tyčinku zbytečně v kapse, když budete vkládat oděv do pračky. Nenechávejte dlouhé měsíce ležet někde na vlhkém betonu či římse z vápenné omítky v komoře na okně. Neházejte ji ani do stejné skříně, kde skladujete kadmiované šroubky. Pokud tyčinku chcete před nechtěnou korozí ochránit namažte její povrch strojní vazelínou nebo ji přestříkněte olejem WD40 a přebytek otřete. Mastná tyčinka sice v prvopočátku dává neochotně jiskry, ale několik křísnutí ji mastnoty zbaví.
Úprava:
Nově zakoupené křesadlo má tyčinku do plastového držadla zalitou do hloubky sotva 8 milimetrů. Tento zalitý konec je zcela hladký a tím pádem kluzký. Nic nebrání, aby se tyčinka po delším používání (kdy plast zestrárne, zkřehne a případně napraskne) neuvolnila a neztratila. Protože tyčinka v silném Army-provedení (průměr 9,5mm) nestojí pětikorunu, ale řádově stokoruny, byla by její ztráta nepříjemná i v civilizaci. O to hůř někde v terénu, když s ní na sto procent počítáte. Proto jsem přemýšlel, jak ztrátě zabránit a také, jak křesadlo opatřit romantičtěji vyhlížejícím držadlem než je plast. Třetím záměrem bylo vyřešit zavěšení celého křesadla na opasku, abych je nenosil volně v kapse.
Prohlížel jsem na internetu různou lidovou tvořivost. Většina zálesáků-kutilů má úchyt na křesadlo vyřešený tak, že se tyčinka zasouvá do těsného koženého pouzdra a vlastní tření brání jejímu vypadnutí. Aby však tento systém fungoval, musí mít tyčinka stále stejný průměr. Autoři však často zapomínají, že při křesání se průměr tyčinky zmenší. Tyčinka pak v pouzdru nebude bezpečně držet a může dojít k její nechtěné ztrátě. Proto jsem tento způsob zasunování zavrhl a přemýšlel nad jinou variantou.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem konec 9,5 mm silné a 70 mm dlouhé křesací tyčky v krátkém úseku ozávitoval závitovým očkem M10 (jde to snadno, tyčka je měkká). Z textitu (lze použít i tvrdé dřevo) jsem vysoustružil nové, 40 mm dlouhé držadlo o průměru 19 mm (výchozím polotovarem totiž byla 20 mm tyč) a navrtal do něj z jedné strany otvor o průměru 11,5 mm, hluboký 20 mm. Pak jsem do otvoru v držadle vlepil (dvousložkovým lepidlem) vysoustruženou, z vnějšku orádlovanou, 20 mm dlouhou ocelovou trubičku opatřenou vnitřním závitem M10. Do ní jsem našrouboval vlastní křesací tyčinku (v závitu lehce máznul lepidlem, aby se nepovolila). Na horní straně je zašroubovaný 20 mm dlouhý mosazný čep, ze kterého zakulacená část o průměru 4 mm a délce 8 mm vyčnívá z držadla.
Vlastní opaskový úchyt se skládá ze dvou snýtovaných proužků kůže. Jeden 25 mm široký proužek tvoří posuvné očko na opasku, druhý o stejné šířce pak drží vlastní křesadlo. Křesadlo je zasunuto v otvoru proseknutém v kůži o průměru 9 mm (záměrně se do něj zasouvá ztuha), jeho horní čep zapadá do horního otvoru koženého pásku o průměru 4 mm a jistí křesadlo proti vyklouznutí z opaskového závěsu do strany nebo proti jeho vysunutí nahoru. Oba konce pásku jsou opatřeny drukem, kterým se úchyt uzavírá. Původně jsem chtěl křesadlo pojistit ještě provázkem a karabinkou (proto ty nadbytečné dva otvory na koženém závěsu), ale ukázalo se, že to není nutné. I když zůstane druk nedopatřením rozepnutý, křesadlo za horní čep drží a nevypadne. Ačkoliv se za chůze tyčinka chvílemi dotýká kalhot, nemusíte mít obavy, její materiál tkaninu neušpiní. Podrobnosti provedení jsou zřejmé z obrázků:
Upravené křesadlo:
