Před časem jsem díky Dušanovi Bučovice OK2DUS absolvoval návštěvu v Oldradiomuseu pana Jiřího Charváta v Dobrochově č.p. 43. V regálech s více než 400 radiopřijímači tam stála nenápadná překližková kostra s několika elektronkami. Vůbec neladila s uhlazeným vzhledem ostatních továrních přijímačů. Koukám na to: "No jasně vždyť tohle je stará dobrá Pacákova třílampovka!" Amatérský výrobek vytvořený bezejmenným začátečníkem, který s ním před mnoha a mnoha lety, stejně tak jako já, objevoval kouzlo radiotechniky a radiových vln.
Jsou knížky, podle kterých můžete něco úspěšně tvořit, jen když nad vámi bdí a pomáhá vám člověk z oboru. Ale pak jsou knížky (bohužel je jich menšina), se kterými to zvládnete úplně sami i když nemáte ve svém okolí nikoho, kdo by vám poradil. Mezi takové patří i knížky od ing. Miroslava Pacáka. I po padesáti letech cítím, že mám vůči tomuto člověku nesplacený dluh - bez něj bych se dnes radiotechnice nevěnoval a vy byste tyhle stránky nečetli. Dovolte mi proto prosím o něm, i jeho díle, něco málo napsat...
Doc. Ing. Miroslav Pacák se narodil 30. dubna 1911 (tedy ještě za Rakouska-Uherska) v Krhanicích u Týnce nad Sázavou. Absolvoval ČVUT, obor elektrotechnika. Po studijích nastoupil do továrny na výrobu baterií a akumulátorů Palaba ve Slaném, kde pracoval od r.1934 do r.1935. V roce 1935 (ve svých 24 letech) převzal od Ing. Štěpánka populární časopis Radioamatér (později pojmenovaný Elektronik) a stal se jeho šéfredaktorem. V redakci pracoval 16 let, až do zrušení časopisu v roce 1952. Po skončení nastoupil do Ústavu fyzikální chemie akademika Heyrovského v ČSAV, kde pracoval až do roku 1967. Zabýval se radiotechnikou, měřící a regulační technikou pro hmotnostní spektrometrii. Na svém kontě má několik patentů. Mezi nejvýznamnější patří konstrukce vysoce přesného stabilizovaného zdroje vysokého napětí a měřič extrémě malých proudů rádu nanoampérů. Po roce 1967 se věnoval pedagogické činnosti na ČVUT v Praze. Byl autorem mnoha odborných statí a několika knih. Mezi lidmi byl velmi oblíbený pro příjemné vystupování, neobyčejně široký rozhled a chápání světa v souvislostech. Kromě techniky se zajímal o humanitní obory, literatůru a hudbu. Byl umělckým fotografem, zajímal se o přírodu a byl odborníkem na houby.
Jednou z knih, která vyšla v několika vydáních, byla Praktická škola radiotechniky. Úplně první vydání se objevilo už na stránkách časopisu Radioamatér, kde si čtenáři mohli jednotlivé kapitoly vystřihovat a nechat si je od knihaře svázat jako knížku. První vydání i následující čtyři, prakticky až do do roku 1946, byly koncipované tak, že vedly čtenáře od stavby krystalky postupně až k přijímači se dvěma bateriovými elektronkami. V dalších kapitolách byla popsána stavba přijímače napájeného ze sítě. Nejprve přímozesilujícího a následně i superhetu. V návodech byla použitá v té době běžně dostupná cívková souprava Palafer.
Když si to dovolím hodnotit z pohledu čtenáře a stavitele přijímače - znamenalo to nakoupit drahé bateriové elektronky, ale v dalším díle je nechat ležet ladem a nakoupit jiné určené pro síťové napájení. Bylo zapotřebí postavit několik různých dřevěných skříněk a koster spojených v rozích na ozuby. Pro nástrojově nedostatečně vybaveného začátečníka to byla těžká a i cenově náročná cesta. Přesto to bylo obdivuhodné dílo, které do té doby nemělo obdoby. Pro rámcovou představu je obsah prvního vydání ke stažení zde.
Úplný obrat pak nastal v knížce
Škola radiotechniky - vydané nakladatelstvím Práce v roce 1958
Odstup mezi prvním a posledním vydáním je 15 let. Miroslavu Pacákovi bylo v té době jednačtyřicet, byl bohatší o mnoho praktických zkušenosti a na knížce je to znát. Osobně ji považuji za jednu z nejlépe zpracovaných knížek pro začátečníky. Přehledné, jednoduché, finančně i řemeslně nenáročné. První přístroj, který si mohl začínající zájemce o radiotechniku postavit byla skutečně dobře hrající krystalka. Tu mohl stavitel po večerech poslouchat, než se jí nabažil a získal odvahu pokračovat ve stavbě zase dál. Návod začíná výrobou univerzální dřevěné kostry, protože autor moc dobře věděl, že bastlení provizorně na prkénku je největší chybou, které se může začátečník dopustit. Kostra obsahovala všechny potřebné otvory už od začátku, aby nebylo nutné v rozestavěném přijímači používat hrubou sílu a něco dodatečně vrtat. Autor navrhl pro přístroj výměnné cívky na všechny základní vlnové rozsahy. Byly konstruovány jako vzduchové, takže nejsou závislé na nějakém speciálním materiálu (kostřičce, feritovém či toroidovém jádru) a snadno je vyrobíte i dnes.
Bohužel časté používání změnilo mou knížku na beztvarý salát popsaný poznámkami a úpravami prováděných v původních zapojení. Po delším hledání se mi podařilo nakonec najít všechny poznámky týkající se mých někdejších pokusů a schémata zapojení se mi podařilo pro vás zpětně nakreslit.
Plánky a schémata, krok po kroku:
- Výrobní výkres dřevěné kostry a doporučené změny rozměrů
- Popis vinutí výměnných cívek
- Schéma zapojení krystalky
- Schéma zapojení krystalky se zesilovačem a zapojení patic elektronek
- Schéma zapojení audionu bez zpětné vazby
- Schéma zapojení audionu se zpětnou vazbou
- Schéma zapojení audionu s vylepšenou zpětnou vazbou
- Schéma zapojení audionu se zesilovačem
- Schéma zapojení audionu se zesilovačem a reproduktorem
- Schéma zapojení zpětnovazební dvoulampovky napájené ze sítě a doporučená změna zapojení*
- Schéma zapojení zpětnovazební třílampovky napájené ze sítě a doporučená změna zapojení*
- Schéma zapojení třírozsahové třílampovky napájené ze sítě a doporučená změna zapojení*
Každé ze schémat, znázorňuje modrou barvou nově přidané součástky, zatím co černou barvou jsou nakresleny součástky, které z předchozího zapojení zůstávají beze změny. Součástek přibývalo málo, takže i chudý začátečník měl šanci si na ně postupně našetřit. Žádná z dražších součástek nebyla koupená zbytečně, ale našla využití i v dalších krocích. U každého kroku byl přesný popis, co se změnilo, jaký to bude mít vliv, jak se nově postavené zařízení správně obsluhuje i jaké jsou jeho mínusy a proč.
Když už začátečník zvládl předchozí přístroje, které byly z bezpečnostních důvodů (s výjimkou žhavení 6,3V~) napájeny z baterií, rozhodl se autor využít napájení vyšším anodovým napětím a tím výrazně zvýšit výkon přijímače. Protože však ze sítě napájený přijímač nemohl být z bezpečnostních důvodů používaný na sluchátka, bylo zapotřebí nejprve naučit začátečníka použít výstupní transformátor a ke slovu přišel i velký dynamický reproduktor, přišroubovaný doprostřed samostatně stojící velké ozvučné desky. Pak už stačilo pozměnit některé součástky, přidat usměrňovač, pak i koncovou pentodu a rázem byla barvitost přednesu i hlasitost mnohonásobně lepší. Po doplnění cívkové soupravy a přepínače vlnových rozsahů měl přijímač vše, co bylo pro běžný poslech rozhlasu v domácnosti potřeba, včetně funkce zesilovače pro přehrávání gramofonových desek a díky zpětné vazbě mohl lovec v krátkovlnném éteru poslouchat třeba i telegrafní vysílání, jako na komunikačním přijímači.
*) Originální schémata však skrývala úskalí - předpokládala, že součástky budou nové a kvalitní. (Já je v té době neměl a tak jsem často narazil.) Pokud se snad budete pokoušet stavět repliku Pacákova audionu (což nemusí být ani v dnešní době úplně od věci), zkuste některé obvody pozměnit tak, jak ukazují červeně označené obvody. Jejich cílem je zachovat funkci, ale umožnit, aby zařízení pracovalo i se staršími a opotřebenými součástkami alespoň přiměřeně uspokojivě. Každý s obvodů upravuje pracovní bod příslušné elektronky samostatně a nezávisle na té druhé. Navíc je přidán odpor, jehož úkolem je včas vybít zbytkový náboj z kondenzátorů, abyste při práci uvnitř vypnutého přístroje nedostali ránu. Pokud nemáte původní elektronky, můžete bez dalších úprav zapojení nahradit elektronkami uvedenými na schématu v závorce (nahradit EF22 typem EF80, nahradit EBL21 typem EL84, nahradit AZ1 typem AZ11 případně nahradit usměrňovací elektronku dvěma křemíkovými diodami 1N4007 (s tím, že ke každé diodě ještě přidáte do série rezistor 100R/3W, abyste nasimulovali vnitřní odpor elektronky).
Superhet
Většina stavitelů, stejně jako já, postupně došla až k výše zmíněné třírozsahové zpětnovazební třílampovce s přímým zesílením. Pro úplnost je však zapotřebí dodat, že knížka pokračovala dál - stavbou superhetu. To však bylo pro mnohé nad jejich síly i finance. Jestliže se až doteď v každé další kapitole přidávalo jen po několika součástkách a chudá kapsa začátečníka to zvládala, stavba superhetu vyžadovala značné investice do speciálních dílů hned od začátku. K tomu velkou stolařskou zručnost i radiotechnické umění postavit celý příjímač bez jediné chyby "na první dobrou". Myslím, že toho chtěl autor po čtenářích naráz příliš mnoho - vyrobit zcela novou, řemeslně náročnou skříňku (která byla co do složitosti i vzhledu stejná, jako průmyslově vyráběné radiopřijímače té doby). Aby mohl čtenář přijímač postavit, musel být schopen si opatřit konkrétní typ továrně vyráběné cívkové soupravy a mezifrekvenční transformátory. Požadované typy se však běžně prodávaly pouze v době, kdy knížka vznikla. Bohužel stavitelé, kteří podle knížky postupovali o mnoho let později už měli smůlu. V prodejně socialistické Tesly na ně koukali stejně, jako kdyby si dnes šli do autoservisu koupit pístní kroužek k parnímu stroji.
Detektivní příběh
V knížce byly v kapitole o superhetu i některé docela závažné nesrovnalosti. Například ve schématu za druhým mezifrekvenčním transformátorem následoval dvoustupňový nízkofrekvenční zesilovač složený z elektronek EF22 a EBL21. Na fotografiích přijímače však najdete v NF stupni jen EBL21. Pro EF22 na pozici NF zesilovače není v kostře otvor a ani na fotografiích ji při podrobném zkoumání nikde nezahlédnete, ač se v textu píše, jak že tam někde za prvním MF transformátorem je. Prostě není! Jak to tedy s tou elektronkou vlastně bylo?
- Jedna z verzí je, že v prototypu po detekci skutečně hned následovala koncová elektronka EBL21, jako jediný NF stupeň. Ale když se ukázalo, že slabší stanice nedosahují plné hlasitosti, autor přídavnou EF22 prostě jen tak někam na zkoušku "dobastlil".
- Druhá z verzí spekuluje s myšlenkou, že autor plánoval postavit prototypový superhet se dvěma sdruženými elektronkami ECH21, s EBL21 na konci a použít podobné zapojení, jako má přijímací část legendárního Talismanu. Ale pak si možná uvědomil, že pro začátečníky bude "z výchovných důvodů" lepší použít samostatné elektronky, které jim zbyly z předchozích pokusů a vytvořil zapojení podobné radiopřijímači Tesla Romance (což bylo nejběžnější zapojení té doby).
(Já se přikláním k druhé verzi, protože podle shodného zagetrování prvních dvou elektronek v horní polovině baňky, se na fotografii uveřejněné v knížce s největší pravděpodobností skutečně jedná o dvě ECH21.)
Kde je pravda, to už se dnes nedozvíme...
Doc. Ing. Miroslav Pacák - tento literárně plodný a všestranně aktivní člověk, který většinu svého života věnoval popularizaci radiotechniky a mnoho lidí nadchnul pro tento zajímavý obor, zemřel po krátké těžké nemoci 13 ledna 1988.
Čest jeho památce!
[autor: OK2TAR; datum: 21.7.2020]
(osobní data převzata z AR 4/88)
§ Upozornění:
Informace obsažené na těchto stránkách jsou poskytovány „tak jak jsou", bez jakýchkoli záruk. Veškerá rizika související s použitím těchto informací přebírá uživatel. Tyto stránky obsahují informace, určené pouze pro studijní účely, nejsou odbornou radou nebo odborným návodem ve smyslu nového Občanského zákoníku. Článek NENÍ návodem ke stavbě a provozu tohoto zařízení! Autor důrazně upozorňuje, že se v přístroji během provozu vyskytuje životu nebezpěčné napětí - které, pokud nebudou dodrženy veškeré bezpečnostní normy a předpisy, může při neopatrné manipulaci s přístrojem způsobit smrt. Při jakékoli činnosti postupujte s rozmyslem, opatrně a vždy se řiďte zdravým rozumem!