Většina členů pojala expedici tak říkajíc „masňácky“ - s bečkou, táboráčkěm, grilovanými kuřaty...
Ale mým soukromým cílem bylo naopak prověřit vlastní způsob práce ve ztížených podmínkách. Co skladovat a co použít, kdyby bylo třeba zabezpečit spojovou službu třeba v rámci nějaké živelné události. Jak vybrat z přehršle možností optimální řešení a udělat z toho nějaký konkrétní závěr? Moje práce se soustředila na způsoby napájení, osvětlení, stravování i nocleh. Snažil jsem se najít způsob, jak expedici pohodlně absolvovat a obejít se přitom bez mnohasetkilogramové technické pomoci a dlouhého chystání. Žádné řvoucích elektrocentrály, grily, bečky piva, ohně a dalších rekvizity, jejichž použití na louce připomíná invazi účastníků technopárty. Nic, co by věc neúčelně komplikovalo. Vyplatí se to i v „dobách mírových“. Už jednou se mi dostalo poučení, že než ty krámy člověk všechny nachystá a uvede s obtíženi do chodu, je nejvyšší čas začít vysílat a pak zase tak dlouho balí, že vlastně nezbyl čas si ten vzácný víkend užít, pokoukat se po okolí a od toho celoročního bláznění v práci chvíli volně vydechnout. Je potřeba jen pár nezbytných věcí, dlouhodobě skladovatelných, aby byly kdykoli k dispozici.
Jenže jak oddělit nezbytné od balastu? Zde jsou výsledky mých testů:
Je nejcenější artikl, který nelze na místě ničím nahradit. Její množství je limitované vahou akumulátorů které vezeme. Takže se s ní bude šetřit a používat pouze pro napájení radiostanic. Navíc jsem byl už předem důrazně varován, abych rychle zapoměl na použití svítilen s LEDdiodami (z namodralého spektra jsou po 2hod. psaní vyčučené oči a bolí hlava) a vynechal i úsporné zářivky či neony (které ruší radiostanici). Vzal jsem sebou sice dvě plně nabité autobaterie 45Ah. Sám jsem měl tedy k dispozici 90Ah „volně ložených“ a dalších 55Ah v podobě akumulátoru auta. Ale praxe i uplatňované pravidlo „víc poslouchám než vysílám“ ukázalo, že spotřeba není zdaleka tak velká. Používal se jen jeden akumulátor. Vozit sebou příště další dva akumulátory je zcela zbytečné. V případě třídenní spojové služby při živelné události postačí vzít jen jeden akumulátor 55Ah, počítat i s akumulátorem ve vozidle a v krajní nouzi je oba dobít alternátorem vozidla.
Původně jsem se spoléhal na ruční vojenskou karbidovou lampu. Její acetylénový plamen má světelný výkon srovnatelný s šedesátiwattovou žárovkou a dobrá optika lampy toho dovede náležitě využít. Zabarvení světla je teple bílé, klidné, příjemné. Karbid sám připomíná štěrk. Je zcela nehořlavý, nerozlije se, stačí jej dát v igelitovém pytlíku do kapsy. Na celou noc ho stačí malá hrstka. Ale velmi špatně se shání. Bohužel lampa, která vždy odváděla skvělou práci v terénu, se ukázala pro tento účel zcela nevhodná. Aby byl vývin plynu pravidelný, potřebuje lampa pohyb. Když byla jen nehybně zavěšená, její plamínek zkomíral a co chvíli s ní bylo potřeba zakývat, aby voda kapala na karbid rovnoměrně. Nakonec se pro osvětlení ukázala nejvýhodnější obyčejná laciná plechová větruvzdorná petrolejová lampa Meva 864. Váží pouhých 0,5 kg a s 0,3 ltr. petroleje při velkém plameni svítí 15 hodin, při středním plameni dokonce 20 hodin. Pokud stojí přímo na stole, dostatečně osvětlí pracoviště dvou operátorů i jejich staniční deníky. Pach spáleného petroleje zahání komáry a její teplo příjemně hřeje do obličeje a na ztuhlé ruce v ranním chladu. Těžko si čím jiným posvítíte - tak dlouhou dobu, za tak levný peníz (1,24 Kč/hod.)a při tak nízkých pořizovacích nákladech (lampa cca 180...220Kč. životnost 30...50 let). Petrolej navíc lze přepravovat snadno v jakémkoli balení i nevratných obalech. Samozřejmě, je to lampa vhodná jen k vysílacímu pracovišti. Proto bych chtěl dopříště opatřit a vyzkoušet na osvětlení prostranství anténní farmy tlakovou petrolejovou lampu s žárovou punčoškou typu Petromax, která má světelný výkon srovnatelný s 400W žárovkou.
Tango (OK2TVW) sebou vzal ruský transciver Volna, určený pro napájení ze sítě. V terénu jsme ho napájeli z autoakumulátoru 150Ah přes měnič 12/230V/300W od firmy Hadex. Odběr z akumulátoru byl rozumný (cca 5A) a neprojevovalo se ani jakékoliv rušení.
Na přání Ladě OK2TVW jsem sebou vzal i větrnou elektrárnu o napětí 14V a výkonu 25W s vrtulí o průměru 1,2 metru, kterou jsme expoerimentálně instalovali na vrchol hlavního anténního stožáru. Je pravdou, že po celý víkend jsme měli štěstí na silný vítr. Až přehnaně silný. Je to přirozené specifikum tohoto QTH „na kopečku“. Elektrárnička celou dobu jela na nejvyšší výkon, měli jsme akumulátory prakticky stále plně nabité a dokonce jsme elektrárnu i zastavovali, aby neběžela zbatečně. Ovšem nutno odpovědně přiznat, že pro dvou a třídenní expedice je použití větrné elektrárny zbytečný luxus, komplikující stavbu tábora mimo jiné i ztrojeným kotvením stožáru. Při týdenním a delším provozu na jednom místě je však její použití opodstatněné a velmi přínosné.
Elektrocentrálu jsme neměli k dispozici a ani jsme s ní pro takto krátkou expedici neuvažovali. Výkon našeho vysílacího zařízení nebyl tak velký, aby je bylo potřeba bezprostředně napájet z generátoru a menší požadavky pokryl měnič. (Praktiky některých expedic, kdy je centrála použita pouze jako zdroj pro infrazářič či jiné tepelný spotřebič považuji za absurdní způsob, jak úspěšně hazardovat palivem i poměrně krátkou životností soustrojí.)
Ne vždy je optimální počasí vhodné na vysedávání okolo táboráků, na opékání špekáčků, rožnění kuřátek či kotlík guláše. letošní déšť nás o tom přesvědčil. Navíc takové aktivity spotřebovávají hodně času. Pokud se nikam nespěchá, proč ne, rád si užívám záři planemů táboráku. Je to nezaměnitelná romantika. Tentokrát jsem však testoval jinou situaci. Kdyby skutečně šlo do tuhého a měla být zajištěna nouzová spojová služba, bude zapotřebí upřít všechny síly tímto směrem a nerozptylovat se složitým zajišťováním teplého žvance. Nechci tvrdit, že je to cosi nepotřebného. Řádná strava i pitný režim je jedním ze základních kamenů spokojenosti a ta zase předpokladem vysokého výkonu operátora. Ale vše musí být v rovnováze. Proto jsem v proviantní bedně sebou vezl obyčejná, lehce dostupná a především dlouho skladovatelná jídla, která však na svou přípravu nevyžadovala ani moc energie, ani času. Ale přesto taková, aby byla přiměřeně chutná a energeticky plnohodnotná. Skladovatelnost je vskutku ošemetná věc. Musíte uvažovat, že bude +30°, stejně tak i -15°C. Každého nejprve napadnou konzervy, jistě, ale co k nim. I příloha je nezbytná. Brambory je možné bez mrknutí oka vyškrtnout (hnijí a mrznou), chleba a rohlíky taky (jedno zmrzne, druhé ztvrdne). Takže v úvahu přicházejí nanejvýš těstoviny, suchary a v ojedinělých případech rýže ve varných sáčcích. Navíc musíte počítat s tím, že budete muset občas improvizovat a nebude v danou chvíli čas na přípravu všech chodů. Ve výsledku se osvědčilo tohle: Ke snídani suchary s džemem či medem. Na pití Melta (porcovaná) slazená cukrem. Není-li cukr, džem či med poslouží i k oslazení. Na svačinu suchary s paštikou. Výběr je velký, játrovou počínaje, přes provensálské paštiky až po pomazánku z uzeného masa. Pochopitelně vždy jen v malé plechovce, k jednorázové spotřebě. Na pití černý čaj, s vlastní zásoby pitné vody. Na kvalitu místní vodu se není možné spoléhat. K obědu vystačí ohřátá konzerva vepřového masa ve vlastní šťávě a vařené těstoviny či rýže. K pití bylinný čaj z řepíku lékařského (podpoří trávení). Není-li čas vařit, dá se jíst tatáž masová konzerva zastudena se suchary. Ušetřené těstoviny jsou při jiné příležitosti poživatelné samotné, oslazené džemem, medem, cukrem nebo se s nimi zahusí polévka z pytlíku. K večeři (relativně brzká, aby tělesná potřeba nevyhnala spáče ze spacáku do nočního chladu) vyhoví gulášová polévka z pytlíku. Vaří se 10 minut což je stejná doba jakou právě potřebují k uvaření těstoviny kterými se dá zahustit. Gurmán si do ní vhodí i kus ušetřeného masa od oběda. Pokud jde o nápoje pamatuje se i na Nescafe či obyčejnou černou kávu, která přijde vhod pozdě v noci. Protože se uvažuje expedice třídenní, je vhodné ingredience kombinovat, aby se strávníkům neznechutily. Bohužel se sýry, čokoládou a máslem se dá počítat pouze v chladném období, takže bohužel nemůže být standardní výbavou dlouhodobě skladované expediční proviantní bedny.
Pokud je to možné, dávám přednost teplé stravě a teplým nápojům. A to i v létě. Vlažný čaj ochladí lépe než sodovka s bublinkami. Navíc se omezí nebezpečí infekcí. Pravověrné kotlíkáře napadne myšlenka na pořádný oheň. Ale ten nebude možné všude z pezpečnostních důvodů rozdělat a nebude čas jej v extrémních situacích, kdy se stav věcí může neustále měnit udržovat a zajišťovat pro něj suché dřevo. Vaření by mělo být pokud možno snadné, krátké a účinné. V tomto ohledu plně vyhověl obyčejný ruský turistický benzínový vařič. Výkon měl i při svých rozměrech 12 x 12 cm (i za větru) dostečný, malá nádržka bohatě zvládala i delší vaření bez naplnění. Benzín bylo palivo, které je v autě vždy k dispozici. Celé vaření šlo zvládnou jediným ešusem a na jedno zapálení vařiče. Uvařit těstoviny, do horkých kolínek přidat a ohřát maso, vyklopit na misku, sníst. Ve špinavém ešusu mezi tím ohřát trochu vody, ešus i víčko umýt. Nalít do ešusu další vodu a uvařit čaj či kávu. Benzínový vařič (narozdíl od lihového) má „ostrý“ plamen, takže se dá využít i na ohřev pájedel a další technické účely. Tento vařič jsem používal pro dva členy týmu. Ale příště bych rád vyzkoušel pro skupinu tří lidí i větší turistický vařič petrolejový pro snažší přípravu znásobené dávky potravin v jednom hrnci. Při téměř stejné váze je výkonnější. Navíc by se použilo jednotné a méně nebezpečné palivo (shodné s lampou pro osvětlování). Vařič v nouzi může pracovat i na naftu.
Neměl jsem k dispozici stan a tak jsme dva spali v autě. Při tvalém dešti to byla svým způsobem i výhoda. Škoda Forman, bez zadních sedadel má v ložném prostoru naprostý dostatek volného místa, jak na celodenní existenci (vysílání) tak na pohodlné spaní. Samonafukovací karimatka a spacák s dutých vláken byl velmi pohodlný. V autě bylo ticho, takže se dalo spát i přes pokračující provoz expedice a vichřici s deštěm, která venku zuřila. Velký stan, kde bylo umístěno vysílací pracoviště neobstál a v ranních hodinách ho strhl poryv bouřlivého větru. Naštěstí se podařilo techniku před pádem včas zachránit. Menší stan typu iglů, po dobrém zakotvení, odolal bez potíží.
[autor: OK2TAR]