Průzkum terénu v okolí Protivanovského mlýna:
Sobota 5.7.2008
Tato akce vyplynula z mých neodbytných snah najít pro další expedici (konanou mimo termín Polního dne) nějaké nové, diametrálně odlišné QTH, odkud by bylo možné pracovat na KV a současně na to energeticky využívat hydropotenciál nějaké říčky po vzoru „aktivity OZE“. Zbytek tábora byl k mým snahám tolerantní a tak po obědě vyrazila část osazenstva expedice Bílý Tesák 2008 na průzkumnou výpravu do čtyři kilometry vzdáleného údolí říčky Zábrany a nechala tak závodící vytrvalce u mikrofonu svému osudu. Přesun byl pěší. Skupina, tak jak je vyobrazená na snímku ve směru zleva doprava, byla ve složení Kachny Zbraslav, Jarda Kladno, Týna Olbramice včetně feny bílého ovčáka Míšeny a feny německého špice Čikity, Pavel Křižanov, Míša Olbramice včetně feny bílého ovčáka Mikiny a konečně Viktor Olbramice OK2TAR toho času za hledáčkem fotoaparátu. Jak ukazuje fotografie, vyrazili jsme do terénu velmi polehku, protože krátkodobá meteorologická předpověď naznačovala stabilní teplé slunečné počasí a krom toho trasa vedla přinejmenším z poloviny civilizovaným terénem.
Zbytek „živého potenciálu“ expedice zůstal v táboře a oddával se lenošení nebo soutěžní radioamatérské činnosti. V základním táboře byla trvale monitorována frekvence 51,450MHz, na které jsme v průběhu průzkumné výpravy základní tábor kontaktovali. Původně měla naše skupina použít vojenskou radiostanici RF-10, ale z důvodů váhy jsme sebou vzali raději lehčí a výkonnější portejblový transciver Yaesu FT817 s anténou upravenou nástavcem pro pásmo 6 metrů.
Bezprostředně po opuštění základního tábora jsme vyrazili polní cestou směrem k obci Buková. Ještě jsme ani nedosáhli prvních domů, jmenovitě lesní správy, když jsme podle charakteristického zvuku poznali, že v základním táboře začali s akustickým testem zákonem schválených osobních obranných prostředků.
Po projití obcí jsme se vydali po asfaltové silnici směrem k Protivanovu, jehož polohu nezaměnitelným způsobem označovala skupina mohutných větrných elektráren rozesetých na jižním obzoru. Po překonání mírného návrší, které bylo současně i rozvodím mezi Bukovým potokem a říčkou Zábranou, klesala asfaltka do zatravněné prolákliny. V jejím nejnižším bodě tekla zmiňovaná říčka Zábrana, která pod mostkem křižovala silnici. Podél toku říčky však nevedla žádná schůdná cesta a proto jsme pokračovali po asfaltce do protisvahu dále směrem na Protivanov. Až do míst, kde se z této komunikace oddělovala udržovaná polní cesta východním směrem. Vysílačkou jsem zahlásil do základního tábora, že opouštíme trasu hlavní silnici a začínáme sestupovat do údolí. To pro případ, že by na dalším pochodu nebylo možné kvůli terénnímu převýšení radiové spojení úspěšně navázat. Signál z tábora byl však velmi silný i přesto, že se na obou stranách vysílalo záměrně sníženým výkonem (menším než 1 watt).
Vyrazili jsme po nové trase směrem do údolí k samotě Protivanovský mlýn (viz.mapa
a letecký snímek). Cesta se klikatila mezi poli a loukami, obcházela remízky. V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, jak málo známe některá zákoutí naší vlasti. Nechci být příliš sentimentální, ale pokud se řekne slovo „krajina“, bezděčně si vybavím velmi podobnou scenérii, které se teď rozkládala všude okolo mne. Byla v tom jakási zvláštní symbolika - cesta vinoucí se k obzoru a na ní volně kráčející lidé. Obdobný vyšší smysl skýtá třeba i pohled na kolejnice dávno zapomenuté železniční tratě mlčky mizící za obzor. Něco důvěrně známého končí a něco jiného, neznámého, tam v dáli za kopcem možná začíná. Je v tom klid i napětí zároveň. Jistota se mísí s nejistotou. Každým krokem se otevíral širší pohled. Za další keř, za další strom...
Tohle údolí důvěrně znali nejspíš už Keltové sídlící nedaleko Malého Hradiska. Patrně stejné pohnutky, které nyní uchvacovali nás, vedly naše středověkké předky k tomu, založit zde u soutoku Bukového potoka a Zábrany obec nazvanou příznačně Benátky. Dnes ji tu však už nenajdete. Doba i zvyky se od těch dob změnily, ale genius loci zůstává...
Cesta si s námi pohrávala v několika táhlých obloucích a v hloubi údolí bylo už vidět náznak místa, kde jednoduchý mostek překračoval třpytivý vodní tok. Když by váš pohled zabloudil více vlevo, spatřil by boční údolí, kterým sem přispěchal Bukový potok, aby rozšířil vody Zábrany. Jedno z ramen Bukového potoka pramenilo i nedaleko našeho domovského tábořiště. Bylo docela zajímavé uvědomit si, že se s toutéž vodou setkáváme nyní, ač jsme sem dorazili každý zcela jinou trasou (rozuměj - voda a my).
Po několika dalších krocích se v našem zorném úhlu objevil bílý bod, který se po stu krocích postupně proměnil ve tvar bílého stanu.
Loučka za ostrohem byla zabraná dětským táborem. V koutě byla zaparkována auta, cisterna s vodou. Následovala souvislá řada plátěných stanů na dřevěných podsadách, kterým opodál vévodilo velké indiánské týpí. Za vrbami se cudně krčily tři kadibudky a na opačném konci přístřešek improvizované kuchyně. Nechyběl ani typický vysoký dřevěný stožár na státní vlajku. Jen moderní stan typu igloo, stojící uprostřed tábora, vypadal mírně řečeno „nestylově“. Tábor zaujímal však jen zlomek rozlohy louky. Podle mého odhadu by se sem vešly ještě nejméně tři takové tábory. No ale to by zase nestálo za ten zmatek. Louka se táhla dolů údolím a kdesi na jejím konci, schovaný mezi stromy se krčil Protivanovský mlýn. Ten, podle kterého měly vezdejší končiny jméno.
Sáhl jsem po vysílačce a pokusil se zavolat základnu. I když jsme byli už v údolí hodně „utopení“, signálově jsme se slyšeli naplno. Poreferoval jsem v kostce, jak to okolo nás vypadá. S tím, že se ještě rozhlédnu po okolí a něco nafotím.
Samozřejmě, že by nebylo vhodné usídlit se s naší expedicí bezprostředně do blízkosti areálu tábora. Nicméně loučka na pravém břehu říčky se jevila jako ideální. Byla mimo tábor a přitom dostatečně blízko k řece, aby jsme mohli použít její hnací sílu. Byla lemovaná vysokými stromy vhodnými pro zavěšení drátových antén. Místo bylo od cesty navíc trochu kryté před zvědavými pohledy náhodných kolemjdoucích i také před větrem. Louka byla posečená a její travnatý porost podle všech znaků využívalo protivanovské zemědělské družstvo, s jehož vedením jsme měli doposud dobré vztahy i pokud šlo o povolení našeho táboření v katastru u Bukové. Poznamenal jsem si
polohu onoho místa pro následné vyhledání čísla parcely
i jejího majitele
a uživatele
s tím, že taktické jednání o povolení našeho příštího táboření přenechám výřečnosti a diplomatickému umění Ládě OK2TVW, pokud se mu objevené QTH zalíbí. Velké plus tohoto místa vidím jak v jeho dostupnosti autem, tak v jeho uspořádání. Cesta sem navíc vede přímo z hlavní cesty. Není příliš užívaná zemědělskou či lesní technikou. Vede dost vysoko ve svahu a po dlouhých deštích netrpí nadměrně blátem ani není poseta kalužemi. Loučka je ještě před prvním mostkem a tak by jsme ani při rozvodnění Zábrany nezůstali odříznuti, bez možnosti odjezdu. Jak je to tu s komáry, ovády či klíšťaty se mi zjistit nepodařilo. Za tu chvilku, co jsme tu stáli, nás žádný z „otravovačů“ nenapadl. To však neznamenalo, že se se soumrakem nemůže situace náhle změnit. Ale uklidňovalo mě vedomí, že i toto by bylo řešitelné, neb Míša Olbramice v nedávné době úspěšně prověřila účinnost domácího repelentu na bází Alpy a koření (hřebíčku). Navíc komáři k smrti neradi petrolej v jakémkoli skupenství. Protože je tento ropný produkt naše hlavní palivo na osvětlení i vaření, zvyšuje to naše šance v boji proti zarputilému hmyzu.
S dovolením vedoucích jsme prošli středem stanového tábora a zamířili po louce dál po vodě směrem na východ. Nejednalo se však o louku v pravém slova smyslu, spíš o mokřad sdružující zajímavé společenstvo lužních trav a bylin. Nebylo by vhodné razit si cestu tímto porostem a tak jsme zatočili zkratkou k severu, do míst, kde jsme tušili skrytou cestu a snad i zbytky náhonu. Odhad se ukázal správný, na horním konci louky jsme objevili zachovalý, hluboký a široký mlýnský náhon lemovaný širokou lesní komunikací. Rozměry náhonu mě překvapily. Říčka neoplývá vodnatostí a její celý průtok by pojmula určitě i subtilnější strouha. Stavitel mlýna však vytvořil náhon, který svým velkým objemem zastoupil rybník (pro který tu nebyly příhodné terénní podmínky) a díky němu mohlo mlecí složení běžet každý den i v období sucha. (Podle mých poznámek z vodních knih měl Protivanovský mlýn v minulosti jedno kolo typu korečník na horní vodu.)
Bližší obhlídka z návodní strany stavení ukázala, že z mlýnice se dochovaly už jen beztvaré ruiny. Obytná část byla přestavěná na rekreační chalupu, před kterou trůnilo auto nových majitelů. Zamířili jsme po cestě do lesa a po překonání kopce zvaného Kobelář jsme se po otevřené náhorní planině vrátili zpět do Bukové a následně do tábora podat reference...
[autor: OK2TAR]