Na mnoha internetových stránkách se objevují návody na jednoduché přijímače. Mezi nimi i přijímače elektronkové. Bohužel většina autorů buď vůbec neví, co to zpětná vazba je a jimi publikovaný přijímač vůbec zpětnou vazbu nevyužívá. Nebo sice vědí, co to zpětná vazba je, v zapojení ji používají - ale často ne tak, jak by se mělo. Tj. aby pro jejich konkrétní publikovaný přijímač přinášela maximální možné výhody a minimalizovala nevýhody.
Proč vlastně používáme u jednoduchých přijímačů vysokofrekvenční kladnou zpětnou vazbu?
Při zpětné vazbě zavedeme část signálu zesíleného elektronkou zpět na vstup. Tím podpoříme vybraný signál a částečně uhradíme nežádoucí ztráty. Podpořením vybraného signálu ve výsledku stoupne poslechová hlasitost. A to bez toho, abychom přidávali další zesilovací stupeň. Uhrazením nežádoucích ztrát se zvýší selektivita ladícího obvodu, takže mnohem přesněji dokážeme naladit požadovanou stanici a zbavit se většiny nežádoucích průniků a rušení, které nám poslech kazí. Aby se docílilo stejného efektu, ale bez použití zpětné vazby, bylo by zapotřebí do přijímače přidat navíc nejméně jeden vysokofrekvenční zesilovací stupeň, plus další ladící obvod.
Ale zpětná vazba nám může poskytnout i další bonusy. Zpětnou vazbu můžeme nastavit i tak, aby ladící obvod přijímače kmital a změnil se na oscilátor. Kmitající vstupní obvod přijímače pak dokáže nahradit tzv. záznějový oscilátor složitějších komunikačních přijímačů a umožní nám přijímat i ty "exotické" druhy modulací, na kterých si jiné jednoduché přijímače tak říkajíc "vylámou zuby." Přijímač se zpětnou vazbou proto bez potíží zvládá příjem signálů nemodulované telegrafie (CW) i příjem signálů modulací s jedním nebo objema postranními pásmy (LSB, USB, DSB).
Správné zapojení zpětné vazby (ZPV)
Zpětnou vazbu můžeme zapojit mnoha způsoby, při nichž bude zpětná vazba vždy "nějak" fungovat. Ale pro to které použití (účel přijímače) to ještě nemusí být zapojení zcela vhodné. A s jiným zapojením by měl ten který přijímač parametry výhodnější.
Přijímače si rozdělme na dvě základní skupiny:
- Přijímače pro poslech místních rozhlasových stanic
- Přijímače komunikační na poslech radioamatérských stanic
ZPV u přijímačů pro poslech místních rozhlasových stanic
U přijímačů pro běžný poslech místních rozhlasových stanic potřebujeme, aby přijímač hrál čistě a nezkresleně na reprodutkor. Proto potřebujeme co možná největší zesílení a hlasitost získanou nejmenším možným počtem zesilovacích stupňů (zpravidla dvěmi). ZPV použijeme především pro zvětšení zesílení a větší hlasitost. Proto musíme použít zapojení, kde elektronka pracuje se stálým a co možná největším ziskem. ZPV musíme řídit změnou samotné vazby, nikoliv změnou zesílení elektronky. Elektronka musí pracovat se stálým a pokud možno velkým anodovým napětím, stejně tak (pokud je to pentoda) se stálým napětím na stínící mřížce. Nepředpokládá se, že by přijímač pracoval s oscilující ZPV a nepředpokládá se "lovení" slabých exotických stanic na krátkých vlnách nebo jiné, na přesnost obsluhy náročné, ladění. Proto pro běžné použití také nevadí, pokud ZPV při překročení vhodného nastavení nasazuje oscilace poměrně tvrdě - tzv. "krkavě" či "vytím".
ZPV u přijímačů pro poslech radioamatérských stanic
U krátkovlnného komunikačního přijímače naopak za všech okolností potřebujeme ZPV pracující velmi jemně, čistě, tzv. "dechově". Jakékoli "vytí", "krkání" či superreakční zakmintávání v oblasti lehkého překročení kritického nastavení ZPV je zcela nepřípustné, přijímač by byl v praxi prakticky nepoužitelný. Potřebujeme ZPV, která při jakémkoli nastavení nebude měnit naladění hlavního ladícího obvodu. Abychom toho dosáhli, je vhodné používat na detektoru pokud možno nízké anodové napětí a vazbu regulovat raději změnou zisku - ať už změnou anodového napětí, napětí druhé mřížky či změnou předpětí první mřížky. Výhodou je, že radioamatérská pásma jsou úzká a na každé z nich můžeme udělat samostatnou hlavní cívku L1 doplněnou o zpětnovazembní cívku Lzpv právě s optimálním počtem závitů (u širokých rozhlasových pásem, kde vyžadujeme široké proladění by byl problém, aby ZPV bezpečně a klidně nasazovala v celém širokém rozsahu). Abychom toho všeho dosáhli, můžeme si to dovolit i za cenu značného snížení hlasitosti. U komunikačního přístroje se většinou spokojíme jen s poslechem na sluchátka, a kdyby ne, ztracenou hlasitost nám snadno vynahradí přidání jednoho či dvou NF stupnů. Tato komplikace za výhody, které získáme dobře fungující a snadno regulovatelnou zpětnou vazbou a správně fungující detekční stupeň určitě stojí.
Jak na to
Níže jsou uvedené ukázky doporučených zapojení. Nenechte se zaskočit tím, že jsou zde nakresleny pouze přijímače jednoelektronkové a napájené z baterií. Jde pouze o zjednodušení pro snadné pochopení. Stejné zapojení ZPV a její regulaci můžete použít i u vícestupňového přijímače a i při napájení z jiného zdroje. Aby zpětná vazba správně fungovala, musí být kladná. Tedy signál musí sám sebe podporovat. Toho lze dosáhnout jedině správným vzájemným působením cívek. Budou-li cívky L1 a Lzpv navinuty stejným smyslem, pak pro správné vzájemné působení stačí dodržet ve schématech označené vývody začátků "z" a konců "k" jednotlivých vinutí vůči ostatním součástkám přijímače. Pokud neznáte smysl vintutí cívek, lze to v praxi udělat i metodou pokus-omyl. Bez zpětné vazby pracuje přijímač normálně. Pokud začnete vazbu ovládacím prvkem přidávat a místo zesilování dojde ke zhoršení, pak k nápravě stačí zcela jednoduše prohodit mezi sebou vývody cívky Lzpv.
- Vhodná zapojení ZPV pro přijímače k nenáročnému poslechu místních rozhlasových stanic
- čísla schémat: 1; 2; 2a; 3; 3a; 5; (7);
- Vhodná zapojení ZPV pro přijímače k poslechu místních ale také vzdálených krátkovlnných rozhlasových stanic
- čísla schémat: 2a; 2b; 3a; 3b; 4; 6; (7);
- Vhodná zapojení ZPV pro přijímače k poslechu nejen rozhlasových, ale především radioamatérských stanic
- čísla schémat: (7); 8; 9; 10*; 11*; 12; (13); (14);
Zpětná vazba v anodovém obvodu
Výhody:
- elektronka pracuje s velkým ziskem (hlasitost)
- snadná regulace i při širokém kmitočtovém rozsahu
- lze použít i u přímožhavených i nepřímožhavených elektronek
- lze použít u triody, tetrody i pentody
Nevýhody:
- vysokofrekvenční signál na ovládacích prvcích
- ovládání ZPV rozlaďuje vstup přijímače
Řízení ZPV natáčením či přiklápěním cívky Lzpv
(viz. schema dle obr.1)
Toto zapojení se s velkým úspěchem používalo u historických rozhlasových přijímačů pro střední, později i pro střední a dlouhé vlny. Zapojení bylo výhodné svou elektrickou jednoduchostí, nezáludností a spolehlivostí. Regulace přiklápěním cílky Lzpv je plynulá. A co je důležité - i bezkontaktní. Nevzniká žádný šum či praskání, jaký způsobuje např. použití potenciometru (není tu žádné nežádoucí stárnutí a opotřebování materiálů odporové dráhy). Získaná hlasitost i selektivita je velmi dobrá. Zapojení je ideální, pokud budou použity velké ploché křížové nebo tzv. pavučinové cívky (i výměnné). Dobře funguje i se vzduchovými válcovými cívkami. Nepříliš vhodné zapojení je (i když stále ještě použitelné) u cívek s ferritovými či feropráškovými jádry, kdy vzniká mírné rozlaďování při přiklápění. Nevýhodou je určitá mechanická složitost. Každý vlnový rozsah musí mít svoji vlastní přiklápěcí zpětnovazební cívku, takže třírozsahový přijímač byl v minulosti na samé hranici komerční návratnosti. Další nevýhodou je, že na zpětnovazební cívce Lzpv je vysoké anodové napětí a musí být řádně odizolována od kostry. Pokud nejsou všechny cívky uzavřené ve stínícím krytu (většinou nebývaly), není toto zapojení vhodné pro přijímače, kde má být před ladícím obvodem vřazený ještě vysokofrekvenční předzesilovač. Obecně je v tomto zapojení nutné (i u některých dalších) osadit blokovací kondenzátor Ca poblíž cívek, aby měl "studený konec" zpětnovazební cívky jasně stanovené vlastnosti a aby se zbytky vysokofrekvenční energie "netoulaly" po vedení do sluchátek nebo do dalšího zesilovacího stupně.
Řízení ZPV proměnným blokovacím kondenzátorem Cv vůči zemi
(viz. schema dle obr.2)
Toto bylo nejčastěji používané zapojení u levných komerčně vyráběných radiopřijímačů za první republiky, ale i u přijímačů vyráběných podomácku. Poskytuje dobrou regulovatelnost ZPV i dobrou hlasitost. A narozdíl od předchozího zapojení odpadlo komplikované mechanické řešení. Cívky jsou mechanicky přišroubovány napevno. To umožnuje použít toto zapojení nejen pro jeden kmitočtový rozsah, ale může být použitý i přepínač na více vlnových rozsahů. Bohužel zpětnovazební cívka Lzpv zůstala připojená na vysokém anodovém napětí. Proměnný kondenzátor Cv proto nesmí být vzduchový, ale musí mít dielektrikum z pertinaxu, styroflexu či jiného izolantu! Od výstupu (sluchátek) je cívku zapotřebí oddělit vysokofrekvenční tlumivkou VF tl. (u některých přijímačů napájených ze sítě byla tlumivka pro jednoduchost nahrazována odporem 3 kiloohmy). Zapojení je výhodné tím, že rotor proměnného kondenzátoru Cv a tedy i jeho hřídel byl spojen s kostrou. Stator kondenzátoru Cv musí být s cívkou Lzpv spojený krátkým (nestíněným) propojem, s malou kapacitou vůči kostře, jinak může být problém zpětnou vazbu "umravnit" a ubrat. U jednoduchých síťových přijímačů byl proměnný kondenzátor sdružený se síťovým vypínačem. Jeho funkce byla obdobná jako u současných levných rádií. Počátečním pootočením došlo k zapnutí přijímače, dalším otáčením Cv se ZPV zvětšovala, takže stoupala hlasitost až do bodu, kdy vž bylo vyzby příliš a přijímač začal pískat, táhle výt nebo houkat a bylo zapotřebí mírně ubrat. Přijímače tohoto typu výbec neměly potenciometr hlasitosti a protože na rozdíl od něj proměnné kondenzátory nestárnou, většina těchto přijímačů, u kterých byl tento způsob řízení ZPV je i po 80 letech schopná provozu. Nevýhodou tohoto zapojení je, že otáčením proměnného ZPV kondenzátoru Cv dochází přes Lzpv i k částečnému rozladění vstupního ladícího obvodu L1 a ten je zapotřebí hlavním ladícím kondenzátorem C1 zase doladit přesně na poslouchanou stanici. Na středních a dlouhých vlnách to nevadí, ale na krátkých vlnách to komplikuje obsluhu.
Řízení ZPV proměnným blokovacím kondenzátorem Cv z anody do cívky
(viz. schema dle obr.3)
Zapojení je z hlediska funkce i chování ZPV prakticky stejné jako předchozí zapojení. I tohle Jedná se o velmi oblíbené zapojení, vhodné pro vícerozsahové přijímače, ať už v minulosti pro levnější komerční přijímače nebo přijímače domácí výroby např. s cívkouvou soupravou Palafer. Proměnný kondenzátor Cv totiž odděluje anodové napětí od zpětnovazební cívky Lzpv a díky tomu může být její druhý konec cívky přímo uzeměný. Při přepínání vlnových rozsahů stačí (oproti předchozímu případu) přepínat o jeden vývod méně a navíc bez vysokého napětí. Naopak zde vznikla určitá komplikace s proměnným kondenzátorem Cv - jeho rotor "r" musí být odizolovaný od knoflíku a pokud možno odstíněný nebo alespoň dostatečně vzdálený od ruky obsluhy. Je na něm totiž nakmitána vysokofrekvenční energie a už pouhé přiblížení ruky k tomuto ovládacímu prvku by ovlivňovalo nastavení ZPV. Je proto vhodné kondenzátor Cv umístit dál od čelního panelu přijímače, blízko k cívkové soupravě a ovládat ho přes prodloužený hřídel vyrobený z izolantu.
Řízení ZPV diferenciálním kondenzátorem Cv
(viz. schema dle obr.4)
Zapojení je z hlediska funkce i chování ZPV podstatně lepší než předchozí zapojení. Diferenciální kondenzátor pracuje tak, že když se otáčením rotorové desky z jednoho statoru vysouvají, jejich druhý konec se začíná zasouvat do druhého statoru. V předchozích zapojeních docházelo otáčením Cv k rozlaďování vstupního obvodu. Proměnný kondenzátor cívku Lzpv a následně L1 zatěžoval kapacitou anodového okruhu, ale ne vždy stejně, protože záleželo na nastavení vazby. S diferenciálním kondenzátorem můžeme využít oba statory. Stator "s1" připojit standardním způsobem na zpětnovazební cívku Lzpv a stator "s2" zapojit na kapacitní trimr Cs. Pokud nastavíme, aby měl trimr Cs srovnatelnou kapacitu jako je parazitní kapacita anodového okruhu elektronky, pak při otáčení kondenzátorem Cv přejde rotor kondenzátoru ze stejné kapacity do stejné kapacity Cs a pro vstupní obvod tím nenastane žádná změna - nedojde k jeho rozladění i když obsluha mění nastavení ZPV. Diferenciální kondenzátor Cv odděluje anodové napětí od zpětnovazební cívky Lzpv a proto nesmí být vzduchový, ale musí mít pevné dielektrikum (pertinax, styroflex, aj.) Musí mít rotor izolovaný od kostry a být ovládaný přes izolovaný hřídel. Podmínkou je samozřejmě lineární průběh kapacity - tj. musí mít půlkruhové rotorové desky. Toto zapojení je vhodné u přijímačů určených nejen pro poslech středovlnných a dlouhovlnných, ale především pro poslech krátkovlnných rozhlasových stanic. V zásadě nemá žádné zjevné nežádoucí vlastnosti, ale pro mnohé konstruktéry může být dnes obtížné sehnat vhodný diferenciální kondenzátor, protože jeho komerční výroba skončila někdy ve čtyřicátých letech a tak nezbývá, než si jej vyrobit podomácku. (Klasický dvojitý ladící kondenzátor není možné použít, jeho sekce se zasouvají současně. Není to tedy kondenzátor diferenciální a navíc často nebývá lineární.)
Řízení ZPV potenciometrem Pzpv tlumícím cívku Lzpv
(viz. schema dle obr.2a)
Protože už od čtyřicátých let minulého století jsou jisté potíže sehnat vhodný proměnný kondenzátor pro řízení vazby, začal se převážně u jednoduchých nenáročných amatéřských radiopřijímačů používat k řízení ZPV potenciometr, kterým se tlumilo kmitání cívky Lzpv. Elektronka může stále pracovat s plným ziskem i vysokým anodovým napětím a tak může poskytovat dobrou hlastitost do sluchátek. Potenciometr neovlivňuje změnou kapacity vstupní obvod tak výrazně jako proměnný kondenzátor Cv. Regulace potenciometrem je tedy vhodná jak pro vlny střední a dlouhé, tak i pro práci na krátkých vlnách. A tak by se mohlo zdát, že byl objeven ideální způsob, jak zpětnou vazbu řídit. Ale není to úplně pravda. I toto zapojení má své neduhy. Předně je zapotřebí použít kvalitní a přesto rozměrově malý potenciometr. Potenciometr musí být bezindukční hmotový - uhlíkový či cermetový, nikoliv drátový (značná indukčnost). Takový, který v krajní poloze běžce vykazuje prakticky zkrat a nemá nějaký nežádoucí zbytkový odpor. Jinak by nebylo možné ZPV bezpečně ubrat. Potenciometr musí mít od výroby dobře odizolovaný běžec od hřídele nebo (pokud si nejste jistí kvalitou izolace) musí být upevněn izolovaně a ovládán přes izolovaný hřídel. Potenciometr musí být umístěný bezprostředně u cívky Lzpv. Protože je cívka uměle zatlumována a toto tlumení by mohlo tlumit a snižovat selektivitu vstupního obvodu, je zapotřebí, aby vazba mezi cívkou Lzpv a L1 byla pkud možno volná. Tedy aby cívka Lzpv nebyla navinutá přímo na hlavní cívce L1 (jak bývá někdy zvykem), ale byla sice na téže kostře, ale o kousek vzdálená (5 až 10mm) od vinutí L1. Tímto uspořádáním se přeci jen vliv tlumení na L1 sníží. Potenciometr je z hlediska životnosti a dlouhodobé skladovatelnosti zařízení poměrně problémová součástka. Materiál stárne. Navíc zůstane-li běžec dlouhou dobu v jednom místě, vyleží v odporové dráze prohlubeň, která pak způsobuje nerovnoměrnost v regulaci. Potenciometr také bývá častým zdrojem šumu i praskotu a v tomto konkrétním zapojení není možné těmto jevům zabránit např pomocí blokovacích kondenzátorů.
Řízení ZPV potenciometrem Pzpv tlumením vůči zemi
(viz. schema dle obr.3a)
Zapojení opět typické pro radioamatérské přijímače. Má všechny výhody předchozího zapojení a odstraňuje některé jeho nevýhody. Avšak za cenu vyšší složitosti. Přibyla tlumivka VF tl. a oddělovací kondenzátor Cv. Avšak díky tomu se z potenciometru Pzpv i cívky Lzpv odstranilo vysoké anodové napětí a běžec potenciometru může být přímo uzemněný. Veškeré potíže s ilozací případně izolovaným hřídelem odpadly. Obecná problematičnost potenciometru, o které se píše v předchozím odstavci, však nadále zůstává.
Řízení ZPV potenciometrem Pzpv změnou navázání blokovacího kondenzátoru Ca
(viz. schema dle obr.2b)
V tomto případě není zatlumována cívka, ale buď je přes blokovací kondenzátor zatlumena přímo anoda elektronky - čímž se zpětná vazba snižuje nebo naopak je vysokofrekvenčně blokován druhý konec cívky, čímž se naopak zpětná vazba posiluje. Toto zapojení je výhodnější než předchozí zapojení 2a, protože cívka Lzpv je potenciometrem ovlivněna a tlumena podstatně méně, což se příznivě projevuje na vyšší selektivitě celého ladícího okruhu.
Řízení ZPV potenciometem Pzpv z anody
(viz. schema dle obr.3b)
Obdobně jako v předchozím případě není zatlumována cívka, ale vysokofrekvenční energie z anoday elektronky je sváděna do země - čímž se zpětná vazba snižuje nebo naopak je vysokofrekvenční energie přiváděna na cívku Lzpv, čímž se naopak zpětná vazba posiluje. Toto zapojení je výhodnější než předchozí zapojení 3a, protože cívka Lzpv je potenciometrem ovlivněna a tlumena podstatně méně, což se příznivě projevuje na vyšší selektivitě celého ladícího okruhu.
Doporučené hodnoty součástek pro výše uvedená zapojení:
Cívka Lzpv má přibližně třetinový počet závitů než hlavní cívka L1 a je vinuta stejným smyslem. Proměnný kondenzátor Cv pro střední a dlouhé vlny má kapacitu 200pF případně až 500pF, proměnný kondenzátor Cv pro krátké vlny 50pF případně až 200pF (kompromisní hodnota pro třírozsahový přijímač DV-SV-KV je 200pF až 220pF) -
jedná se vždy o hodnotu konečné kapacity při zcela zasunutých deskách. Pevný kondenzátor Cv 300pF až 500pF. Potenciometr Pzpv má hodnotu 4K7 případně až 10K, musí být lineární, uhlíkový nebo cermetový nikoli drátový. ("z" - začátek dráhy potenciometru při otočení na doraz proti směru hodinových ručiček, "b" - běžec potenciometru, "k" - konec dráhy potenciometru při otočení na doraz ve směru hodinových ručiček. Při dodržení zapojení vývodů podle tohoto označení se ZPV přidává otáčením ve směru hodinových ručiček.) Pevný kondenzátor Ca má kapacitu 470pF až 1500pF, měl by být slídový či keramický na napětí alespoň 300V= nebo vyšší.
Zpětná vazba v katodovém obvodu
Výhody:
- jednoduchá cívka, vhodné pro vícerozsahové přijímače
- nezáludné při oživování
- elektronka pracuje s velkým ziskem (hlasitost)
- snadná regulace i při širokém kmitočtovém rozsahu
- lze použít u triody, tetrody i pentody
Nevýhody:
- vysokofrekvenční signál na ovládacích prvcích
- nelze použít u přímožhavených elektronek
- ovládání ZPV rozlaďuje vstup přijímače
text sem
Řízení zpětné vazby zesílením elektronky
Výhody:
- na ovládacích prvcích není vysokofrekvenční signál (s výjimkou obr.10)
- přívody k ovládacím prvkům mohou být dlouhé (s výjimkou obr.10)
- ovládání ZPV nerozlaďuje vstup přijímače
- vhodné i pro poslech CW a SSB s trvale kmitající ZPV
Nevýhody:
- elektronka nepracuje s plným ziskem (nižší hlasitost)
- méně efektivní využití nápajecího zdroje (ztráta na potenciometru)
text sem
Časté chyby:
Mnozí autoři si neuvědomují, kde všude v jejich schématech proudí vysokofrekvenční signál a jak se chová. Často publikují schémata se závažnými, v praxi záludně se chovajícími, chybami. A platí to bohužel i o schématech, jejichž datum vzniku spadá do "zlaté éry" zpětnovazebních přijímačů třicátých a čtyřicátých let minulého století. I ve starých časopisech můžete narazit na špatná zapojení. Bohužel někteří soudobí autoři webových stránek je, z neznalosti věci, s těmito chybami znovu a znovu publikují. Často vám budou i tvrdit, že to zkoušeli a oni jim to fungovalo. Samozřejmě, při troše štěstí mohlo, proč ne. Ale protože zapojení nebylo po vysokofrekvenční stránce konstruované čistě a jednoznačně, velmi záleží na konkrétním mechanickém provedení - umístění součástek, délce přívodů a jejich parazitní indukčnosti (např. při pokusném zapojení na dřevěném prkénku to bude úplně něco jiného než při finální realizaci na plošném spoji). Takové zapojení je pak vemi obtížně replikovatelné a další tvůrci, kteří použijí jiné rozmístění součástek, většinou tvrdě narazí. Ukažme si alespoň dvě nejčastější chyby, které se zatvrzele opakují a naznačme si správné řešení:
Příklad první:
Nežádoucí zatlumení anody, nejednoznačné oddělení VF a NF signálu. Vysokofrekvenční energie z anody elektronky jde sice na zpětnovazební konzenzátor a do zpětnovazební cívky, ale současně proudí i přes blokovací kondenzátor do země a současně i po přívodní šňůže až do sluchátka. Aby se dala zpětná vazba regulovat, musí pro uhrazení všech těchto ztrát, vytáčet obsluha zpětnovazební kondenzátor k velkým hodnotám. Tím značně ovlivňuje ladění. Protože se vysokofrekvenční energie "courá" i po přívodech do sluchátek až do halvy posluchače. Proto bude zpětná vazba a její nastavení ovlivňováno i polohou šňůry a samotného posluchače, což je jistě silně nežádoucí. Vložení vysokofrekvenční tlumivky oddělí jednoznačným způsobem zpětnovazební obvod od obvodu sluchátkového. Ztráty klesnou. K regulaci zpětné vazby se vystačí s nastavení zpětnovazebního kondenzátoru na menší hodnoty. Zpětná vazba se nebude měnit s polohou posluchače a přijímač bude celkově stabilnější.
Příklad druhý:
Opět nejednoznačné oddělení VF a NF signálu. Zde sice nedojde k zatlumení anody první elektronky, protože signál jde přímo na druhý zesilovací stupeň. Na první pohled se zde tedy se samotným ovládáním zpětné vazby nic neděje, zpětná vazba se ovládá snadno. Ale druhý zesilovací stupeň (případně i posluchač) trpí jako zvíře. Vysokofrekvenční energie z anody předchozího stupně přechází až na řídící mřížku koncové elektronky. Tam je probíhá jakási druhá audionová detekce a vytváří se dodatečné záporné mřížkové předpětí. Koncová elektronka tedy nepracuje pouze se stálým mřížkovým předpětím, které ji vytváří průchodem napájecího proudu odpor R5, ale neustále se podle amplitudové modulace ještě mění podle velikosti vysokofrekvenční složky pronikající na mřížku z první elektronky. Čím vyšší VF složka, tím více se elektronka uzavírá. Přijímač má pak zvláštní a poměrně nepříjemný zvuk, zejména při reprodukci mluvené řeči ze silné stanice. Působí to dojmem, jako by kousal poslední hlásky z každého slova. To je přesný opak toho co potřebujeme.
Pro hlasitý a nezkreslený přednes potřebujeme naprosto konstantní klidové mřížkové předpětí na koncovém stupni, aby elektronka mohla plně využít celou lineární část své charakteristiky. Proto se musíme důsledně postarat o odstranění vysokofrekvenční složky a zabránit jejímu pronikání do koncového stupně. V minulosti, v dobách triodových přijímačů se o to bezchybně postarala už pouhá transformátorová vazba. Avšak dnes, kdy se nejčastěji mezi stupni používá navázání pomocí odporů a kondenzátorů, je tomuto problému zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost a přidat pár součástek, které tuto potřebnpu práci vykonají. Je také vhodné koncový stupeň zapojit tak, aby byl napájecí zdroj přímo uzeměný na zemnící linii přijímače a nevnášel do přijímače nějaké cizí rušení (např. z elektrorozvodné sítě). Statické mřížkové předpětí je pak mnohem bezpečnější získávat vložením odporu R5 do katodového přívodu. Tím je jednoznačně definován proud procházející koncovou elektronkou bez toho, aby byl ovlivněn elektrickým odběrem ještě jiných obvodů (v tomto případě prvním stupněm). V takovém zapojení pak přijímač přináší nejen stabilitu vysokofrekvenční, ale i stabilitu nízkofrekvenční a z ní vyplývající dobrou poslechovou kvalitu a velký akustický výkon, plnohodnotně využívající možnosti zvolené koncové elektronky.
(Schémata byla převzata z návodů publikovaných na internetu jinými autory.)
[autor: OK2TAR]