Na letošní expedičku jsem se už dlouho dopředu těšil, i když mi od počátku bylo jasné, že zvolené QTH je víceméně kompromisní, ale o to možná zajímavější a dobrodružnější. Už týden před „Tesákem“ jsem měl dovolenou. Několik dnů jsem věnoval přípravě a výrobě nového tábornického vybavení. Mimochodem - s postupujícím věkem zjišťuji, že se můj tábornický styl stále více a více tíhne k používání ryze přírodních materiálů. Dříve jsem měl tendence tahat do outdooru věci High-Tech. Nyní, když jsem ve městě i v zaměstnání obklopen, přesněji řečeno obklíčen, moderní technikou, dravým byznisem a ostatními stresovými faktory současného světa, tím raději se na svých toulkách obklopuji předměty z klasického přírodního materiálu nebo typově zapadající více do „staré dobré doby“ (...kdy letopočet začínal číslem 18 a do zeměpisných šířek i délek, o kterých se snažím sám sobě namluvit, že by se mi tam žilo klidněji a lépe. Době, která preferovala jiné mravy a hodnoty. Době, ve které bych snad mohl být užitečnější než teď. Ač ve skrytu duše tuším, že lepší i „lidsky přátelštější“ vlasně vůbec nebyla a že bych v ní jen stěží uspěl. Nicméně nějakým pohádkám člověk i v dospělosti věřit musí - je to jeho jakási tajná záchranná brzda). Pod dojmem toho jsem si ve volné chvíli udělal pár doplňků z kůže - pouzdro pro nošení sekery na opasku, pouzdro na mechanický krokoměr a také úchyt na připnutí radiostanice k ramennímu popruhu mé turistické mošny.
Pro ukázky pro děti a vysílání na občanských pásmech jsem si zabalil CB-radiostanici
Elix-77S
a ještě pár PMR-stanic
Alinco S45CQL.
Z radioamatérského zařízení jsem měl v kufříku připravený QRP transciver
Yaesu FT817ND,
tři plně nabité gelové akumulátory 12V/7Ah, dvě směrové antény Yagi na VKV a UKV, duralový teleskopický
stožár
v textilním obalu, kotvící úvazy i kolíky a drátovou anténu typu invertované-V na 3,6MHz. Samozřejmě na stanovišti je zapotřebí nějak tábořit a pokud možno si u toho v pokročilejším věku nepodlomit zdraví. Proto nesměla chybět mošna se základními tábornickými drobnostmi od magneziového křesadla, přes turistickou mapu s vyznačenými lokátory a kompasem, až po
hřebíčkový repelent
proti komárům. Dále pak proviant pro tři osoby na dva dny, vlastnoručně vyrobený kotlík na vaření, řádně naostřená sekera „pobíječka“, spacák s dutým vláknem, samonafukovací karimatka, hutná chlupatá deka s obrázkem vlčí hlavy, stan Husky a na ochranu vysílací techniky před nežádoucími vlivy jsem přibalil i nějakou tu drobnost z igelitu. Prostě dost všeho na pohodové prožití víkendu...
Dostat tu hromadu věcí do auta byl tvrdý oříšek. Většinu ložné plochy kufru zabírali hafani, expediční bedna, kanystr petroleje, polní rýček a švédská pila. K tomu ještě potřeby na výcvik, překážky, proskakovací kruh, praporky, dopravní kužely, kolíky i řetízky na uvázání naší psí smečky - to vše zase potřebovala moje manželka pro aktivity v rámci připraveného odpoledne pro členy Hafanklubu. Na střešním nosiči zaujaly své pozice směrové antény i díly stožáru a ještě muselo zůstat místo, kudy by vyčnívala anténa mobilní CB-stanice zabudované v autě. Hromada spacáků, veškeré jídlo i tábornické vybavení, vysílačky, kabely a příslušenství se muselo vejít dozadu na jediné neobsazené sedadlo. Na třech ostatních sedadlech se tísnil lidský potenciál výpravy, ze všech stran obložený kolíky, úvazy, holínkami, dekami, PET-lahvemi s vodou a kabelou se žrádlem pro psy. Vyjeli jsme podle plánu, jen s drobnou mezizastávkou pro čerstvý chleba v Náměšti. Ranní mlha se už dávno zdvihla, silnice oschla a tak cesta do Týnce proběhla bez významějších událostí.
Na místo jsem dorazil i s rodinou asi o půl dvanácté. Z příjezdové silnice není na náhorní stanoviště vidět, ale pro snadnou dostupnost z Olomouce jsem předpokládat, že tam najdu alespoň dva pilně pracující operátory, pod změtí antén dva až tři stany a přinejmenším desetičlenný hlouček kybiců s PMRkami čouhajícími z kapes. Sázel bych na účast Martina OK2GMO, Tomáše OK9DAL z Olomouce, Petra OK2ZPI ze Slavonína a přinejmenším ještě Martina OK2LIM z Lip, či olomouckého
Přemu OK2TOR. Po příjezdu jsme vysypali naše psí osazenstvo, uvázali a já se vydal obhlédnout dění na loučce. Jaké bylo mé překvapení - žádné antény, žádné stany, žádní kamarádi. Po sluncem vyhřáté louce se procházel jen jediný živý tvor - kůň. Kam oko dohlédlo (od hřebene Drahanské vrchoviny až po Jeseníky a horské hřbety u Libavé) po radioamatérech nikde ani stopy. Úplně ve mě zatrnulo, jestli jsem si nespletl datum. Ale datum bylo správné - sobota 2.10.2010.
„Nu což, neprší, sluníčko svítí, otepluje se, vypadá to na hezký den. Však oni po obědě přijedou...“, říkal jsem si. Přesto ale vznikla drobná komplikace. Nemohl jsem si na louce rozbalit techniku, protože po dobu ukázky pro děti v Pony-klubu nebyl na louce po ruce nikdo spolehlivý, kdo by mi ji za mé nepřítomnosti pohlídal. Abych však byl na přijmu alespoň dole v lomu, vztyčil jsem stožár s anténami hned u zaparkovaného auta. Docela příjemně překvapilo, že i z takto nízko položeného stanoviště chodila většina převaděčů, včetně krkonošského OK0C. Udělal jsem pár spojení, mimo jiné i s OK2BMI/m přes OK0X na Pradědu. Vzápětí se mi ozval OK2DPE z Přerova. Z relace vyplynulo, že v Týnci už byli, ale nikoho nenašli. Protože se jim místo na parkování zdálo být příliš rozbahněné, otočili auto k domovu, aniž by se déle zdrželi. Kdyby však nepospíchali, vozidlo odstavili na příhodnějším místě a vyšlápli do kopce, zjistili by, že situace na prosluněném vrcholu je, ve srovnání se stinným blátivým údolím říčky Týnečky, diametrálně odlišná a že stojí zato zůstat. Nicméně teď už byli zase zpět v Přerově a vydat se znovu na cestu se jim rozhodně nechtělo.
Zatím co jsem obcházel okolo auta, stále jsem koutkem oka sledoval dění na silnici a čekal, že zahlédnu přijíždět nějaké auto s naloženými stožáry na střeše nebo přinejmenším s magnetkou a se známými tvářemi uvnitř. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec se první vlaštovky objevily: Ruda Holice OK2SR4, Zvíře Zlín OK9ZVZ, Libor Vyškov OK2ARI a další... Zašli na loučku, vyzkoušeli spojení z ruční radiostanice a víceméně čekali co bude, co je kde připravené. Ale iniciativa tentokrát ležela na každém samostatně. Nemohl jsem se jim věnovat tak, jak bych potřeboval. Byl jsem vázán organizačními povinnostmi při dětské akci (což bylo mimo jiné i určitým morálním vyrovnáním za zapůjčení louky pro táboření expedice). Problém dětské akce byl, že někteří rodiče měli vcelku nevázané představy o tom, co znamená pojem „začátek ve 13:00 hodin“. Místo řádného začátku se děti postupně trouslily až do půl třetí odpoledne. Čekáním na opozdilce, se časový harmonogram programu začal zpožďovat. Nakonec přeci jen skupina dětí, psů a koní vyrazila z tábora na společný výlet směrem za Čechovice. Z výletu nám do mateřského tábora několikrát zavysílali ruční
CB-stanicí Elix-SY101, ale nejsem si jistý, zda byla tato krátká relace pro dětskou představivost něčím přínosná. Po jejich odchodu se rozešla i valná část radioamatérů, která nás přišla ten den navštívit. Nazávěr naplánovaná hra „lodě“ využila vysílačky více než předchozí výlet. Děti se předháněly, kdo bude do mikrofonu mluvit.
Pravidla simplexního radiového provozu byla sice zezačátku otřesena v samotných základech, ale vše se po chvíli zmatků uklidnilo. Děti si radiostanice osahaly a v mezích možností se naučily používat správně PTT-tlačítko. Během chvíle se do hry zabraly s plnou vervou. Z radioamatérů s námi vytrval jen Ruda a Libor. Ti nakonec zachránili situaci a pomohli mi celou hru ukočírovat. Hra byla překvapivě velmi dlouho nerozhodná. Jedno z družstev sice zezačátku nedokázalo zvládnout potřebnou taktiku a efektivní palebné pokrytí nepřátelských pozic, nicméně štěstěna mu přála a občas dali zásah, aniž by tušili, jak se jim to vlastně povedlo. Druhé družstvo, ač válčilo systematicky, po prvotním náskoku začalo nepřátelské lodě záhadným způsobem míjet a skóre obou družtev se začalo nepříjemně vyrovnávat. Teprve až z obou válečných flotil zbylo na obou stranách jen po jediném malém člunu, došlo k rozhodujícímu zásahu ve prospěch druhého družstva. Hra se tím trošku protáhla a když o půl sedmé večer zkončila, dospělí i děti kvapně odjeli.
Než jsem sbalil antény postavené u auta, úplně se setmělo a v údolí směrem k Týnci se usadila mlha.
Bylo jasné, že teď už určitě nikdo nedorazí. Ba ani Pavel Křižanov, který by mi pomohl s případnou přípravou a udržením expedičního vysílání při životě. (Asi mu do toho něco hodně vážného vlezlo. Jinak, jak ho znám, by určitě přijel.) Chystat něco nahoře na louce na noc nemělo smysl. Abych rozdělal oheň, víceméně pohmatu, jsem olamoval suché konce větví z pokácených stromů. Než se plamen rozhořel, nachystal jsem obsah tří gulášových konzerv do kotlíku a nakrájel chleba. Mezitím dcera odběhla kamsi ke koním, manželka odešla do kanadského domku za majitelkou Ponyklubu. Mám prý pro ně přijít, až to bude uvařené. Zůstal jsem u ohně sám. Dříví bylo vlhké. Oheň místo příjemného praskotu syčel jako jedovatý had a kouř štípal, až slzely oči. Guláš se v kotlíku ohříval pomalu a neochotně. Neseděl tu nikdo, s kým by bylo možné povídat. Mlčely i převáděče a tak jsem usoudil, že po jídle bude nejlepší jít raději spát a na fiasko zapomenout...
[autor: OK2TAR]