Přiznám se, že na letošního ročník jsem se těšil jako malé dítě. Psychické uvolnění a obveselení jsem už potřeboval jako sůl. Vyvětrat hlavu a celý víkend věnovat vysílání, to bylo něco, co by mi po předchozích měsících přišlo náramně k duhu. Tím samozřejmě nemyslím jen napravit reputaci po loňské fatální rychlebské výpravě, ale i určitý relax po blázinci v práci a především vypětí, které bylo nutné věnovat věcem překračujícím běžný rámec denních starostí (např. přesvědčit sousedního stavebníka, aby nestavěl půlmetrem na mé vlastní parcele a alespoň rámcově se při své činnosti vešel do stavebních norem i vyhlášek požární ochrany). O to větší nadšení jsem se věnoval přípravě expedice.
Na anténách a stanicích nebylo příliš co měnit, zato na tábornickém vybavení bylo stále co zlepšovat. Vykul jsem si novou sekeru a upravil malý příruční rýček. Doplnil zásoby petroleje i potravin. Koupil jsem si konečně nový stan Husky Boyard, o kterém jsem už tři roky básnil (který byl dostatečně dlouhý, abych neležel hlavou zapíchnutou v plachtě). Předtím na něj stále jaksi nezbývaly peníze. A také kvalitní tábornický nůž s pevnou čepelí. Pak jsem se věnoval větrné elektrárně - našemu jedinému energetickému zdroji, která byla po desíti letech stacionárního provozu na konci své mechanické životnosti. Oprava sice nebyla žádný zázrak a vypadalo to napřed dost černě, ale nakonec se její nevratné opotřebení podařilo vykompenzovat novými upravenými díly - alespoň do té míry, aby letošní ročník ještě nějak přestála.
Na pátek 4.7.2008 jsem si domluvil v zaměstnání dovolenou a oproti loňsku jsem si maloval, že na Bukovou přijedu už ve čtvrtek odpoledne. Jenže ouha, dostalo to vážné trhliny. Jak se říká: „Člověk míní a Pán Bůh mění.“ Prognóza počasí vypadala dost dramaticky, i Český hydrometeorologický ústav k tomu na internetu vydal obšírné varování. Studená fronta doprovázená silnými bouřkami měla přecházet naše území od čtvrtka do pátku. Přiznám se bez mučení, že jsem neměl odvahu nechat dům za takových okolností bez dozoru a zmizet někam na kopec. V paměti se mi vybavily následky po průtrži mračen z 11.6.2008, kdy při bouřce kroupy utloukly co mohly a dravá voda proletěla obcí s takovou intenzitou, že víka revizních kanálových šachet vystřelovala jako zátky z šampusu. Ne, krčit se v palbě hromů ve stanu na loučce u Bukové a nevědět co se děje doma, to by skutečně nebylo rozumné.
Druhý hřebíček do rakve zatloukla manželka rozhodnutím, že asi nepojede. Jednak bude určitě pršet a co prý z toho má, vždyť se tam jenom vysílá, jinak nic pořádného. Jít do lesa? ...to může přece za humny do olbramického. Navíc údajně má nějaké aktivity na cvičáku, z čehož vyplývá, že nepojede ani Míšena (fena BŠO). „No to se nám to pěkně vybarvuje“, pomyslel jsem si. Předloni jsme byli na expedici taky jenom dva - s Týnou (dcera). To je pravda. I letos se Týna moc těší. Jenže na druhém ročníku byla situace jiná. Laďovi potomci letos nejedou, takže zde nebude mít nikoho k sobě. Vysílačky ji nebaví, koně tu žádní nejsou a tak se dá očekávat trvalé potahování za rukáv se slovy: „Tati já se nudím...“
Korunu tomu všemu nasadila večerní relace na převáděči. Probírali jsme narychlo s Laďou nějaké podrobnosti k výjezdu na expedici. Ale vypadávala mu modulace na jeho stanici Yaesu-FT857. Do spojení se vložil Michal OK9XPM, původní majitel zmiňované stanice a snažil se Laďovi poradit v čem drobná, ale nepříjemná závada, vězí. Pak se hovor stočil na zhoršené otevírání převáděče OK0BF, které nás donutilo přeladit se na OK0OZL a na vyzařovací charakteristiky všesměrových antén. Bavili jsme se víceméně s nadsázkou v hypotetické rovině. A přiznám, že ne vždy jsme vyjadřovali technicky zcela přesně, nicméně nebylo třeba - rozuměli jsme si, jak je to ve skutečnosti míněno. Během několika relací jsme probrali vše od čtvrtvlnné antény až po tovární kolineární antény i fázované vícezářičové soustavy s tím, že by nebylo od věci inspirovat se uspořádáním anténního systému převáděče OK0BBF na Suchém vrchu, který (alespoň co mohu posoudit z vlastní praxe a cestování) má v současnosti vynikající a rovnoměrné pokrytí. Nicméně vmísili se do debaty odborníci, mající s převáděčem OK0BF na Holém kopci u Přerova své praktické zkušenosti a vysvětlili nám, že problém nebude až tak v anténním systému, ale vězí v obvodech a nastavení SQ. Bylo zřejmé, že přesně vědí o čem mluví a že mají jasno, co s tím dělat. Pak jsme se tématicky vrátili v plánovanému portejblu, dořešili vše, co jsme potřebovali a debatu ukončili. Stanici jsem ve zmatku zapomněl přeladit zpět na „domovskou“ frekvenci a nechal ji při své další práci omylem na předchozí náhradní frekvenci, kde zůstala němá a zaskvelčovaná. A tak jsem si nechtíc po delší prodlevě o nás mimoděk vyslechl nepříliš lichotivou relaci. Možná to nebylo myšleno ani ve zlém, kolegové byli jen „hodně upřimní“, když -zjednodušeně řečeno- prohlásili něco v tom smyslu, že: „...kecají technické bludy a když přijde na sponzorování převáděče tak je najednou ticho...“,
což bych za normálních okolností jako „platící uživatel“ převáděče přešel se schovívavým úsměvem na rtech a myslel si své. Nicméně v napnuté psychické situaci, ve které jsem se právě po předchozích jobovkách nacházel, jsem tuto narážku nějak duševně neustál. Hluboce se mě dotkla a dorazila beztak už mizernou náladu. Nemělo cenu se brejkovat, něco vysvětlovat a uvádět na pravou míru věty vytržené z kontextu. Byl jsem z toho jen smutný. Bilancoval jsem a zcela vážně jsem se ten večer začal zabývat neodbytnou myšlenkou, že se budu věnovat něčemu jinému, užitečnějšímu, co mi udělá více radosti než radioamatéření u kterého mi poslední dobou nějak pšenka nekvete (ať už pro nedostek volného času, financí, neslané-nemastné odezvy na aktivitu OZE či snad kvůli zcela obyčejnému kusu štěstí potkat v éteru ve správnou dobu ty správné lidi, nejen šum či ticho). Ale vraťme se raději k tématu...
Do práce si sebou pravidelně nosím Alinco DJ-S45. Jen tak, je to radioamatérská „deformace“. A i když je vlastně za celý den nevyndám z aktovky, mám dobrý pocit, že mám rádio při sobě. Dnes to ale bylo trochu jinak. Ručku jsem hned po příchodu vytáhl, zapnul a postavil na stůl vedle počítače. Byli jsme s Laďou OK2TVW domluveni, že se mi ozve na převáděči OK0BO hned jak dorazí na Bukovou. Netrvalo dlouho a skutečně volal. Zprávy z tamního QTH byly s krátkými výpadky, ale přesto čitelné: „Vše je jako loni, včetně sluníčka a místního pověstného větru.“ Upozornil jsem osádku tábora, že jim to jásání nad příjemným povětřím dlouho nevydrží a že k nim pozdě odpoledne nebo v noci neomylně dorazí bouřková fronta, tak aby se na to připravili - sbalili antény a taky nanosili do předsíňky stanu nějaké dřevo na táborák, dokud je suché. Když jsem přijel z práce domů, udělal jsem si na počasí ještě několik výhledových prognóz podle údajů z internetu. Bylo jasné, že dnes už nemá cenu na Bukovou jet. Kvůli bouřce by se stejně nedaly vysoké stožáry postavit, byly by uprostřed otevřené planiny vítaným terčem pro blesky. „Raději se pokusím na příchod živlu zabezpečit domácnost a vyrazím až zítra“, uvažoval jsem.
V noci ze čtvrtka na pátek nás chvíli po půlnoci skutečně převálcovala mohutná bouřka. Nebe bylo v jednom ohni. Jeden blesk stíhal druhý a nejméně pětkrát udeřilo přímo ve vsi. Při první ráně zhaslo pouliční osvětlení, při druhé už vypadla elektrika kompletně a ručička voltmetru na mém rozváděči klesla na nulu. Po několika minutách se zdráhavě vyškrábala na 75V~ a žárovky začaly slabě žhnout. Další zásah blesku v bezprostřední blízkosti způsobil, že jsme se ocitli potmě natrvalo. Ačkoliv se mi chtělo strašně spát, nešlo se. Hromy byly příliš silné a doslova třásly celým domem. Pak bouřka pomalu a neochotně odešla směrem k Litovli a Olomouci. Relativní klid nastal až někdy po půl třetí v noci.
Ráno jsem se probudil do ošklivého deštivého dne. Vyšel jsem na zahradu sčítat škody. Potěšilo mě, že i přes značnou intenzitu bouřka nic mimořádného nenapáchala. Chtěl jsem nanosit věci do auta, ale nešlo to - lilo jako z konve. Snímky z družice však slibovaly zásadní zlepšení situace. V Čechách už nepršelo a konec fronty se nezadržitelně blížil i k nám. Po obědě se mraky trochu protrhaly a déšť ustal. Začal jsem nakládat věci do auta, jenže zásadní problém byl v tom, že do poslední chvíle nebylo jasné, kolik nás vlastně pojede. Manželku od rána trápila žaludeční nevolnost. Ale nakonec se vnitřnosti umoudřily a byli jsme v plném počtu. Nejnáročnější bylo uvázat na střešní nosič větrnou elektrárnu. Je to naprosto beztvarý a hýbající se objekt, který navíc nesmíte příliš pevně utáhnout, aby se nezlomila štíhlá dřevěná vrtule. Do toho všeho pak zbývalo proplést direktory KRCky a sedmielementové yaginy na sedumdesátku tak, aby štíhlé prvky za jízdy o sebe neřinčely.
Podařilo se a o půl třetí jsme konečně zamířili k obzoru.
Těsně před Konicí nás zlověsná oranžová šipka zastavila a komplikovanou objížďkou poslala zpět, nedaleko míst odkud jsme původně vyjeli. Průjezd městysem byl kvůli výkopům kanalizace zcela uzavřený a tak jsme museli zajet k Přemyslovicím a pokusit se prorazit novou trasou přes Růžov, Pteňský Dvorek, Suchdol a až v Jednově zase navázat na původní směr. Cesta měla překvapivě dobrý asfalt, takže aniž bych se příliš snažil, podařilo se časovou ztrátu nadehnat a přiměřeně spořit i benzínem. V Hrochově jsme se zastavili v obchodě a koupili bochník chleba o který žádal v poslední radiové depeši OK2TVW. Za dalších dvacet minut jsme už stáli na naší staré známé loučce vedle Laďova stanu. Louka byla větrem trochu načechraná, oheň deštěm uhašený, ale jinak to Láďa s Borůvkou v bouřlivé noci přestáli dobře (prý to po dvanácti vypitých pivech není problém). Lehký duralový stožárek na vrcholu se CB-bumerangem, PMR-hábéčkem i kratkovlnnou drátovkou G5RV se ve větru držel statečně.
Roztáhli jsme se ženou po louce stakeoutový řetěz a k jeho úvazům dočasně „zaparkovali“ naši psí smečku. Pak se stavěl stan, aby bylo kam vyskládat věci z auta. Především ty, které bránily v přístupu k dalšímu technickému materiálu. Nakonec přišla řada na vztyčení stožáru a zprovoznění větrné elektrárny. I přes deště zůstala hlína tak tvrdá, že se nám podařilo kolíky zarazit jen z poloviny. V udusané půdě však držely velmi pevně. Bylo toho zapotřebí. Vítr se do elektrárny opíral veškerou svou silou. Láďa se nemohl dočkat, až se větrná elektrárna uvede do chodu. Nebylo divu. Se stavem jeho akumulátorů to po včerejšku nevypadalo nejlépe, protože dokud mohl, užíval si portejblového vysílání se svou novou stanicí Yaesu-FT857. Netrvalo dlouho a energetická bilance se obrátila. Vrtule elektrárny zasvištěla, dynamo se rozběhlo a ručička na ampérmetru ukazovala dobíjecí proud od 2 do 3 ampérů, ba i „za roh“ mimo stupnici. Místy byl vítr tak silný, že jsme museli pomocí lanka elektrárnu sklopit šikmo k větru, aby se nabíjecí proud dostal do rozumných mezí a soustrojí se nepřetáčelo.
Nicméně FTčko stále zlobilo, vypadávala modulace. Původně to vypadalo na nějaký špatný kontakt, či závadu v mikrofonním kabelu. Měření však odhalilo zákeřnější příčinu. Bylo přerušené samotné vinutí dynamické mikrofonní vložky. Nezbylo, než ji ve světle petrolejky prozatímně nahradit mikrofonem vykuchaným ze sluchátka od vojenské radiostanice RF-10. Zvuk byl ostrý, trochu nepříjemný, ale hlavní bylo, že to vysílalo. Větrnou elektrárnu jsme nechali běžet nepřetržitě celou noc. Občas nás sice probudil náhlý poryv větru, když změnil jinak pravidelný a monotónní chod stroje, ale jinak to proběhlo bez problémů. Ráno byl akumulátor v zásadě dobitý.
Mezi ranní úkoly patřilo sesbírání meteorologických dat. Ve stínu umístěný bimetalový teploměr ukazoval 15°, ukazatel ručního anemometru se zarputile držel nad hodnotou 6 m/s, oblohu pokrývaly z šesti osmin šedivé mraky a dohlednost byla okolo 15km. Laďa OK2TVW předal naměřené údaje na moravském meteokroužku, který začal v 8 hodin 15 minut místního času na převáděči OK0O. Pak vyladil anténu G5RV a věnoval se pásmu 80m, zatím co já jsem lihem nahříval výparník petrolejového vařiče ve snaze uvařit na něm několikalitrový hrnec čaje. Tábornické práce dělám rád, zvlášť když to jde jak se patří od ruky. Přiznám se, že jsem ještě úplně nepřekonal depresi zmíněnou v úvodu tohoto článku a podvědomě jsem se raději držel od mikrofonu dál (abych neprozřetelně nějakému zábukáři nepřihrál na smeč). Nechtěl jsem to na sobě nechat znát a špatnou náladou kazit ostatním radost z vysílání. Nedalo to zase tak moc práce, protože okolo mne byla spousta jiných zajímavých a mnohdy neodkladných činností, které mé myšlenky rozptýlily jiným směrem.
Během dopoledne dorazilo téměř všechno sezvané osazenstvo expedice, jen Jarda Letovice k mé lítosti z nějakého neznámého důvodu nedorazil. Na loučce se to začalo hemžit lidmi, auty, stany. Ježily se další stožáry a na nich propletence nejrůznějších antén. Konečně to tu začalo vypadat k světu... Martin OK2GMO si z Magirusu natáhl k lesu čtyřicetimetrovou zeppelinku na 3,5 MHz. Já s Laďou OK2TVW jsme prozměnu rozvinuli drátovou anténu beverage na 50MHz, protože jsme chtěli letos s tímto zajímavým pásmem trochu experimentovat. Na čtvrtém stožáru se objevila anténa OK1KRC pro dvoumetr a sedmielementová Yagi pro sedumdesát centimetrů. Obě byly připojené k TRX FT817, který střídavě poslouchal na domluvených „součinnostních“ kmitočetech 145,500 a 433,500 MHz. Závodu se plnohodnotně věnoval především Martin OK2GMO za morální podpory několika kolegů, zatím co druhá část skupiny vyrazila pěšky do údolí říčky Zábrany hledat pro některou z příštích expedic
nové QTH u Protivanovského mlýna.
Po návratu jsme zkoušeli udělat několik spojení přízemní vlnou na frekvenci 51,450MHz směrem na Holý Kopec, tak jak bylo domluveno s OK2BZP, ale příliš se nedařilo.
Večer, už hodně pozdě v noci (když pominulo nehorší rušení) jsme začali vysílat expedičním provozem na 27 MHz. Poměrně rychle jsme však vyčerpali dostupné „brejky“. Když se už před půlnocí na naše výzvy nikdo další neozýval a od planých všeobecných výzev selhávaly hlasivky, rozešli jsme se do stanů. Někteří usnuli únavou ihned, jiní ještě chvíli trápili své stanice z vyhřátých spacáků.
Tento den byl o poznání lenošnější. Přeci jen čerstvý vzduch „divoké“ přírody i včerejší průzkumná výprava byla na našich netrénovaných tělech znát. Tak se stalo, že jsme zaspali, nestihli ranní meteokolečko a neodvysílali naměřené meteorologické údaje. Zkoumal jsem příčinu. Budík skutečně nezvonil, asi navlhl či co. Co naplat, relace byla fuč. Ale počasí nám to i bez hlášení odpustilo a vynahradilo. Jak už bývá na Bílém Tesáku pravidlem, neděle patří vždy k nejkrásnějším dnům. Ani letošní situace nebyla jiná. Sluníčko svítilo, vítr se utišil. A zatím co jsem si v ostrém ranním sluníčku před stanem protíral oči, Martinova anténa lovící na dvoumetru závodící stanice se v povzdálí už od rozbřesku pilně otáčela.
Začali jsme zvolna balit tábornické vybavení a třídit je na věci, které už dnes nebudeme potřebovat a na ty, které možná ještě k užitku budou. Nikdo moc nespěchal a v celé činnosti byl cítit jakýsi skrytý smutek, že tento víkend pomalu, ale nezadržitelně končí. Něco, co už nepůjde vrátit a na co budeme už jen celý rok vzpomínat.
Aby nebylo jen při smutku - Laďa OK2TVW si liboval, že se to letos jaksi obešlo bez problémů. Žádný spadlý stožár, žádná ulomená anténa, snad s vyjímkou stanu Martina OK2GMO, kde praskl laminátový prut...
„Nikdy však neříkej hop dokud nepřeskočíš“, vytanulo mi na mysli známé přísloví a ztuhl jsem překvapením když se odkudsi přihnal silný poryv větru, chytil Láďův už prázdný a nedostatečně zajištěný stan, zdvihl jej do vzduchu a po několika kotrmelcích ho odhodil deset metrů stranou na louku. Ručičkovým měřidlům a dalšímu technickému vybavení, které bylo ještě připevněné k trubkám uvnitř stanu, se jako zázrakem nic nestalo.
I při bourání tábora jsme se snažili udržovat radiostanice zapnuté a do poslední chvíle provozuschopné alespoň na frekvencích převaděčů. Situaci ale nešlo udržet donekonečna. Po obědě už byla většina věcí naložená včetně antén, zbývalo zahladit stopy po ohništi a postupně se vydat k domovu...
Cesta domů proběhla mnohem rychleji než náš příjezd na Bukovou. S vědomím, že Konice je neprůjezdná, jsme zvolili už ověřenou trasu z Jednova přes Suchdol, Pteňský Dvorek, Růžov do Přemyslovic. Odtud je to přes Pěnčín, Laškov a Krakovec do Olbramic jen kousek. Manželce nedělá cesta po hrbolatých silnicích třetí třídy příliš dobře. A tak si šla po dojezdu odpočnout (v horizontální polarizaci). Vyložil jsem techniku a zapnul počítač. Poslal jsem Laďovi krátký e-mail se zprávou, že jsme dorazili bez potíží a že telefonoval Pavel Křižanov, že i jejich skupina odpočívá zdárně v cíli cesty. Pak jsem se začal věnovat přípravě těchto webových stránek - dokud jsem měl události v živé paměti. Večer se nachýlil. Venku se setmělo a na obrazovce meteoradaru se objevila bouřka pozvolna směřující od Tišnova přes Moravský Kras k nám.
„Dorazí nejspíš před půlnocí“, uvažoval jsem nahlas.
Mezitím manželka pookřála a začala vybalovat tábornické vybavení, oblečení a potřeby pro psy. Vcelku rutinní záležitost. Netušil jsem, co by mohlo následovat...
[autor: OK2TAR]